Srdce, srdce planoucí

Osobní vztah s Bohem se dá obrazně připodobnit k různým živlům… k tiché, mírné a životodárné vodě, k všudypřítomnému, neviditelnému, ale nepostradatelnému vzduchu, k pevné, plodící a jisté zemi pod nohama a také k nezkrotnému, stravujícímu, oslepujícímu a očišťujícímu ohni.

Všechna tato přirovnání mají jedno společné – nikdy nemohou uspokojivě vyjádřit to, o co se snaží. Žádná přirovnání o Bohu to nedovedou. Při psaní tohoto článku si to uvědomuji nesmírně silně a prosím Vás, abyste jej četli s vědomím, že jakkoli se snaží se o osobní pravdivost, je psán i s tím vědomím, že na postihnutí vztahu s Bohem nemůže ani při nejlepší vůli stačit a vždy zůstane jen kusým nedokonalým odrazem něčeho většího. Jako já.

Pokusím se tentokrát psát otevřeněji, filtrovat se méně než obvykle, zprostředkovat zkušenost ne zvnějšku, ale tak, jak hořela vnitřně. Chci věřit, že má smysl to vyslovit, i když to nebude dokonalé. Některé věci vždycky jsou a zůstanou nesdělitelné, ale myslím si, že kdo není ochoten se spálit, nemůže ani sám planout.

Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký.
Kéž bys byl studený anebo horký!

– Jan 3, 15

Začnu v době dávno před konverzí, když jsem byla ještě dítě. Kvůli svým špatným (a nemnohým) zkušenostem s žitým křesťanstvím jsem začala už tehdy zároveň na jedné straně brát velmi vážně biblické příběhy a na druhé straně ve své idealistické naivitě bezmála pohrdat reálným křesťanstvím, které Bibli (podle mého tehdejšího názoru) nijak neodráželo, zato lhalo, spoutávalo a přetvařovalo se. Je lhostejné, kde se tehdy stala chyba, důležité pro mě ale zůstává, že ve mně už tehdy vzplál plamen nelhostejnosti vůči křesťanství. – Podepsalo se do mě, opovrhované ve své reálné nedokonalosti i okouzlující ve svých nenaplněných idejích, živící ve mně tímhle svým drásajícím rozporem neklid a hlad po pravdě, po dobru, po upřímnosti, kterou jsem si vytyčila („na rozdíl od křesťanů“) jako osobní pravidlo číslo jedna. Zůstat upřímná. K ostatním, k sobě, k Bohu. Zůstat vnitřně čistá, i když mi ostatní tvrdí, že je dobro jinde, nebo za dobro prohlašují něco hloupě povrchního a vyprázdněného. Hledat pravdu, zůstat spravedlivá a dobrá. Dokázat sama na sobě, že dobro není výsadou a majetkem křesťanů, ale že je ho schopen i ten, kdo s křesťanstvím nemá a nechce mít nic společného.

Nechci hodnotit tenhle svůj tehdejší postoj jako dobrý nebo špatný, jen ho autenticky vyslovit i pro ty, kteří třeba nikdy ničím podobným nemuseli projít. Vyslovit, že právě tenhle neklid, právě tahle paradoxní směs mojí idealistické víry v dobro a rozčilené neochoty akceptovat pokryteckou realitu jako „tu jedinou dobrou“ ve mně nastartovala proces hledání víry a pravdy, který vyvrcholil kolem mých dvaceti let konverzí. Že právě bytí studenou i horkou, ledem i ohněm, odporem i láskou, mě postavilo na začátek mé cesty k víře.

Duch svatý plane i tam, kde se zdá být lampa bez oleje, kde není nikdo, kdo by Mu připravoval cestu svým dobrým svědectvím o víře, kde není nikdo, kdo by Jeho dílo podpořil nebo ocenil. Ve tmě a samotě, v neklidném bloudění, ve ztracených duších Duch svatý zapaluje ohně a přivádí je zpět k Bohu. Tam všude mě osobně nacházel a vedl. Tam všude mi bylo dáno mnohem víc, než kolik kdy můžu vrátit. Bezpodmínečně a cele, tak miluje Bůh ty, kteří Ho hledají. Bez ohledu na to, jestli se sami mezi „křesťany“ jsou ochotni počítat. Díky téhle zkušenosti mám taky velkou pokoru k těm, kterým nebyla víra tlumočena, nabízena a dána. Protože Bůh je s nimi stejně jako se mnou a miluje každého z nich.

(…) Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. (…)

– Pís, 8, 6–7

Asi není překvapivé, že jsem jako psychicky i fyzicky týrané dítě, introvert a hloubavec zůstávala často na okraji kolektivu jako věčný outsider. Naučila jsem se v tom žít a nakonec už mi to ani nebylo moc nepříjemné, protože když jsem byla sama, nemohl mě už aspoň zranit nikdo jiný (já sama jsem to ostatně vždycky uměla nejlíp). Říkala jsem si, že kdo nedokáže vydržet samotu, jako by nedokázal vydržet sám se sebou. Že by to měla být schopnost v podstatě základní a zásadní, protože člověk vždycky na něco (zpravidla na něco těžkého) v životě zůstane sám. Jsou věci nesdělitelné a nesdíletelné, jsou věci nepředatelné. Jsou věci samoty.

Měla jsem jiné přátele než ostatní. Měla jsem klavír a zpěv, abych vylila emoce do hudby. Měla jsem papír, abych je vykřičela v cizí tváři na obrázku a sama je tak prožila. Psala jsem si deník, abych se měla komu svěřit a komu naslouchat. Psala jsem básně, úvahy i příběhy, vymýšlela hlavolamy, dělala několik sportů a jazyků. Přátele. A měla jsem … ačkoli tehdy jsem se bála to nazvat … Boha, který ve mně tyhle talenty pěstoval, který mi dával tenhle prostor k duševnímu životu a růstu. Který mě nenechal podlehnout bolesti, strachu a pocitu méněcennosti, ve kterých jsem žila v každodenní realitě naší rozbité a zraňující se rodiny, ale učil mě, že i z toho „nic“ lze tvořit „něco“.

Měla jsem Boha, který mi, když jsem si sáhla na dno, připomínal, že ještě stále dokážu dávat. Že i schopnost být na dně, nemít co ztratit, a přesto dokázat žít, je moje bohatství. Že když sama už nemám kam padat, ještě je možné podržet aspoň ty ostatní, kteří ještě mají kam padat. Že mohu o to lépe soucítit a rozumět těm, které něco bolí a kteří můj soucit a pomoc právě potřebují. Že je možné druhému dát naději a radost, i když je zrovna sama neprožívám.… Že stojí za to nastavit i druhou tvář, když stojím sedmiletá proti rozlícenému otci a nechám se od něj vědomě bít (vším možným), aniž bych ty rány vracela, jen aby neublížil mámě, protože „já už jsem na rány zvyklá a fyzická bolest je mi lhostejná, takže když já mám tu sílu a máma ne, ochráním ji vlastním tělem“. (Tohle je autentické uvažování sedmiletého dítěte, ne moje dnešní interpretace, ale tehdejší motivace.)

Měla jsem Boha, který mi v samotě připomínal, že je možné na druhé myslet a milovat je i bez jakéhokoli očekávání, nebo třebas přímo s očekáváním špatného. Že odpuštění pro mě začíná pochopením. A že je ve mně něco neuhasitelného, protože když už nic jiného a nikdo jiný nezbývá, tak v nejhlubší samotě a zoufalství se mnou vždycky a přese všecko zůstává Naděje, že vždycky na konci zůstává Víra, že Dobro má Smysl, i kdybych byla posledním člověkem na světě, kdo si to myslí. A že tohle vědomí, tahle neuhasitelnost, je silnější než všechny rány tohoto světa, protože kdo si sáhne až sem, zjistí, že kde jeho síla končí, tam začíná síla mnohem větší, která dokáže působit skrze něj. Že lze ztratit sebe a najít Boha.

Fénix

Pán z nebes vyžehnul na zem ohnivého muže a řekl: "Je ti dáno být zrozen a shořet sám sebou. Rozuměl jsi mi?"
Ani mi neřekl, jestli to, co jsem já, je oheň nebo popel. – jiskry v očích?

Včera jsem zavraždila ohnivého muže. Jiskry odlétly a zbyla slizká hladina ledovce a oceánu. Rozpustím se? Rozsypu se? – Ještě mi ale hoří prsty. Ještě se ruce cestou k zemi pokusí zachytit tolika nevinných, že možná povstanou jiné ohně a sežehnou mne znovu. Žít i spálit. A co kdyby? A já jsem ten, který se zrodí z popela. A možná jsem popelavý prach a mám jím být. Je mi to dáno. Být zrozena a shořet sama sebou.

Jednou budou ta zažehnutá světla pochodní kolem mne tvrdit, že jim bylo dáno shořet a že je na zem seslali.
– A kdo jsi ty, Pane?

– moje oprášená báseň v próze (psaná v 18 letech)

Obraz z Fénixe odráží můj bytostný zápal pro život a pro všechno, čím je naplněn. Může to být nadšení pro hluboké estetické sebevyjádření, může to být plamen živé víry, může to být touha po naplněných mezilidských vztazích, může to být důkladně odvedená práce… je to vždycky to, do čeho se pokládám celá, neuváženě a oddaně, do čeho neváhám skočit po hlavě, protože věřím, že to má smysl.

Fénix je pro mě obrazem neuhasitelného, uhrančivého a nakažlivého plamene, který vždy znovu přijde, protože bez něj člověk zůstává jako slepý ve tmě. Je to plamen, který září, ale pohlcuje, hřeje, ale spaluje, žije, ale zabíjí. Nebo ješte lépe: pohlcuje, ale září, spaluje, ale hřeje, zabíjí, ale žije. Fénix je paradox sebevydání. Je to otázka po tom, jestli jsem skutečně jen prachem, ve který se obrátím, anebo jestli život v plameni je mojí pravou podstatou a jestli jsem schopna ji ve své slabé lidskosti nést. Je to obraz inspirace a tvorby. Vyjádření toho, že můj život vždycky pro něco hoří, vždycky zapaluje nové ohně. Vždycky. I když si toho nejsem sama vědomá a nenadbíhám tomu úmyslně, i když se nesnažím, i kdybych se tomu chtěla vyhnout. Hořím. A přitom vím, že ne já, ale to, co mě přesahuje, má smysl.

A jen dodávám, že tohle všechno se dá s touhle intenzitou cítit a vypsat na papír ještě PŘED konverzí.

Tygře, tygře planoucí
lesem černým za noci,
čí ruka nesmrtelná
stvořila krásu tak děsivou?

– 1. strofa Tygra (básně W. Blakea v českém překladu J. Joska)

Ještě než skončím, chtěla bych poděkovat Evce (Jasminecka) za volbu červnového tématu pro ŽMM. Věděla jsem od prvního okamžiku, že bych k „Nehasit, hořím!“ chtěla sama nějak přispět, protože se v tom nacházím, ale neměla jsem jasnou představu, o čem přesně bych měla psát, protože to téma asi vnímám příliš široce. (Ostatně, i tahle verze článku je třikrát zkracovaná.)

Když jsem se odhodlala k promýšlení, o čem by měl být, přistihla jsem se i při sebekritické myšlence, že někdy by v mém případě asi bylo záhodno nahradit heslo „Nehasit, hořím!“ reálnějším a leckdy i výchovnějším „Uhasit, shořím!“. :D Přiznávám, asi je na mně a na mém životě to plamenné cloumání trochu znát. Vím o sobě, že někdy mám tendenci věci přehánět, v dobrém úmyslu je řešit víc, než je nutno, jít příliš brzy na (nebo i za) hranice vlastních možností, nebo s sebou v zápalu boje nedobrovolně strhávat blízké, na jejichž konejšivých ramenou pak úplně vyčerpaná a vyhořelá končívám.

Stejně ale věřím, že být vnitřně zapálená pro něco dobrého stojí za to nebezpečí, že se tím člověk sám spálí. V době, kdy tahle zapálená období v životě prožívám, jako bych byla v radosti, tvorbě a smysluplnosti Bohu o něco blíže (subjektivní pocit, přeberte si, jak je libo) a doba, kdy čerstvě uhašená doutnám a bolestně klesám zpět do svého prachu, je neocenitelná jako prostor pro ztišení a naslouchání, jako čas k vnitřnímu očištění a znovuzrození.

Požehnaný je čas planutí i chladnutí, kdy Bůh stojí s námi na všech cestách. A že jsme jen lidé, i lidskost sama je naší svobodou nebýt dokonalými, ale přesto být dobří a hořet pro život. A že jsme lidé, je nám dán jeden z největších darů, který byl živým tvorům dán: Boží pozvání ke spolupráci s Ním na Jeho dobrém díle.

Kéž se nám to daří.