Včerejší setkání s pár přáteli z dob brněnských studií a aktivity ve VKH, ve mě vzbudilo špetku nostalgie a velkou díži radosti. A tak se s vámi chci podělit o článek, který se lehce dotýká prázdninového tématu SPOLU.

Když jsme se rok po svatbě stěhovali do většího bytu, měli jsme s mužem různé pohnutky. On ve větším bytě spatřoval pohodlnější prostředí pro výchovu dětí, já možnost hostit přátele.

Brzy to bude rok, co jsme zase udělali "škatulata hejbejte se" do menšího bytu na venkově, ale moje touha hostit zůstala.

Bydíme teď daleko, takže s některými kamarády jsme v kontaktu málo, s jinými ještě méně, ale pár návštěv na oběd a kafe (či na vínečko a na přespání) skutečně přijelo. Většinou se ukázali Ti, od kterých bych to kvůli vzdálenosti či zaneprázdněnosti tak úplně nečekala. Ti, od kterých bych to naopak čekala, (zatím?) nepřijeli. Důvody si dovedu představit: člověk má spoustu všednodenních starostí, není na rozhodování sám a chce sladit představy více členů rodiny, změnila se trasa plánované cesty... prostě priority :).

Ale možná taky dělám něco špatně. Snad na přátele moc tlačím, takže pozvání přijmou z povinnosti, i když toho vlastně mají moc, a pak to zákonitě nedopadne. Nebo berou pozvání jako zdvořilost, "řeč se mluví a voda teče", a pak to pustí z hlavy. Třeba se jim zdá, že zvu všechny a že mi nejde tak úplně O NĚ. Nebo náš vztah nebyl tak pevný, jak jsem si myslela. Že by se u nás necítili dobře, si nechci připustit, ale i to je možné. Kéž by takových bylo co nejméně.

Skutečné důvody neznám, ale nevzdávám se naděje, že se další setkání uskuteční. A zatím se moc raduju z těch, kteří se nenechají odradit ani dlouhým hledáním volného termínu. Bohu díky za ně.