Ačkoli jsem hodně silný introvert, poslední půlrok trávím téměř neustále v něčí přítomnosti. Chtěla bych, aby pokračováním této věty bylo, jak se mně tato skutečnost osvědčuje, ale nebyla bych k sobě úplně upřímná. Momentálně bych potřebovala někam aspoň na tři dny odjet, být sama, pořádně přemýšlet a hledat cestu k blízké budoucnosti, která mě děsí čím dál víc. Upadám do jakési krize, ale o to intenzivněji vnímám potřebu věnovat se prázdninovému tématu SPOLU. Protože i přes rostoucí neklid cítím velkou vděčnost za čas strávený s lidmi mému srdci blízkými. Vždycky mi pomůže, když si přehraji příjemné vzpomínky na společné momenty a když si uvědomím, že jsem byla a pořád jsem krásně obdarovávaná.

Tipuji, že většina nejhezčích vzpomínek vznikne za zdánlivě všedních situací. I kdybych stokrát chtěla, nemůžu si je naplánovat. O to víc mě potom překvapí, když se z obyčejného odpoledne vyvine nezapomenutelný čas v přítomnosti blízkých přátel, se kterými můžu mluvit o čemkoli a kterým nevadí ani můj pozdní příchod nebo že jsem jim už zase zapomněla donést vánoční dárek (ačkoli se právě teď setkáváme v parném létě u vody). Kromě dlouhých rozhovorů si cením toho, že s kamarádkou můžeme hrát na kytaru, zpívat každá jiný hlas a tvořit tak něco nehmatatelného, ale zároveň trvalého.

www.pixabay.com CC0 (Meisjedevos)

Čím více se začínám nořit do milých vzpomínek, tím více jich vybublává na povrch. Takže dál jen v útržcích:

Vzpomínám na téměř magické společenství vznikající při nočních hlídkách na skautských táborech, které se s příchodem bílého dne tiše rozplynulo, aby se často mohlo pod rouškou tmy zase vytvořit.

Se stále stejnou intenzitou na mě – hlavně v létě – doléhá vzpomínka na cestu z naší dávné rozlučky se základkou. Pro tmu jsme skoro neviděli pod nohy a doprovázeli mě lidé, z nichž někteří nikdy nepatřili k mým blízkým spolužákům. Ten cvrččí koncert, omamná vůně trav a pod námi blikající světlo nás na dvacet minut sblížilo tak, jak už se to potom nikdy nepovedlo.

Nečekaně silný pocit společenství se ve mně ozval poté, co jsem se na pražském letišti na půl roku rozloučila s rodinou, prošla jsem odbavovací přepážkou a poprvé uviděla dalších pět Čechů, s nimiž jsem na Erasmus letěla. Když jsem s nimi asi po hodině seděla v letadle, už jsem se tak nebála. Začalo dobrodružství, na které nikdo z nás nezapomene.

Jednu z nejcennějších společností mám ve své nejlepší kamarádce V., se kterou jsme výjimečných okamžiků zažily přímo požehnaně. Na přelomu základní a střední školy nás – snad víc než zdrávo – chytlo naše místní divadlo, nejenom svým repertoárem, ale především hereckými osobnostmi. Milovaly jsme hodiny strávené procházkami po městě a děláním si teček, kterého herce/herečku se nám podařilo zahlédnout naživo. Když jsme zhlédly nějaké představení, dlouze jsme jej rozebíraly a hodnotily. Hodně odlehčeně a trochu vážně vnímáme vzájemnou telepatii, protože se projevuje až příliš často. Vídáme se tak dvakrát až třikrát do roka, ale díky Bohu fungujeme i „jen“ na myšlenkových vlnách.

Téměř posvátný pocit zažívám pravidelně při studentských mších u jezuitů, protože tento kostel pro mě představuje spojnici s vlastní osobní historií. Je pro mě přímo symbolem někdy tichého a jindy hlasitého společenství, kdy nemusím ostatní znát, a přesto jsou mi blízko. Jeden z nejdojemnějších momentů je pro mě modlitba Páně a ruce v rukou okolostojících lidí. Společenství v hlubokém tajemství.

Někomu by mohlo připadat zvláštní, že ve svém „seznamu“ moc nezmiňuji rodinu. S ní jsem samozřejmě za svůj život strávila společných chvil nepočítaně a díky ní vím, co je mým domovem. Ale kdybych se měla věnovat jenom jí, vydalo by to snad na tři články. Tímto příspěvkem jsem chtěla především ukázat, jak moc si cením společenství právě mimo rodinu, které může být stejně hodnotné.

redakčně kráceno