O prázdninách je to s hlídáním složité. Instituce jsou zavřené, babičky na dovolené, k tomu letní karamboly a manžel v práci. Po delší době se mi naskytla příležitost k volnému dni. Hodně jsem se těšila na výlet o samotě, chození rychle a ticho v lese.

Babička dorazila, ještě trochu uklízím a jdu se loučit s dětma. Pusu Šimonovi, pusu Elišce, "Jasně, na uspávání budu doma". Mikuláše najdu na zahradě. Kouká do země a prý že jako čau.

"Něco se děje?"

"No, byl jsem dva týdny na táboře, dneska tu nebudeš, pak jedu na expedici s tátou, to s tebou moc nebudu."

Moje volno! Zasloužené, Šimon v noci zase nespí.

"Ale na tu expedici se těšíš, ne?"

"Ale jo."

Koukám na jeho Keeny, kterýma tluče do země, asi aby trochu zakryl naštvání. Vždyť jsou prakticky stejně velké jako moje sandály. Možná brzo přijde doba, kdy už o mou společnost nebude mít zájem.

"No tak jo. Chceš jet taky?"

"To rozhodni ty!"

Ach jo, proč zrovna já? Bude říkat, že ho bolí nohy. Bude mít brzo hlad. Ale přitom by tak moc chtěl být se mnou. Moje volno!

"Hele, to ne. Tohle za tebe rozhodovat nebudu. Buď pojeď se mnou nebo tu zůstaň s babičkama. A prosím rozhodni se rychle, sedět tady a bavit se o tom mě nebaví."

"Tak jo, pojedu." 

Nakonec to bylo docela fajn. Žádný zázrak, ale taky žádná katastrofa. Ušli jsme kratší cestu, než kdybych šla sama. Ale zastavili jsme se v našem oblíbeném podniku na burgery. Probrali obavy z budoucnosti a nerušil nás zbytek smečky. Byli jsme spolu.

 

Pokud jsem až dosud musela žárlivě střežit čas pouze pro sebe, možná přichází doba, kdy budu muset hledat čas pro bytí dětí se mnou a celé rodiny dohromady. Tábor, týden s babičkama, sejde se to. Časy se stále mění.