Už nějakou chvíli bydlíme s manželem a měsíční dcerou ve starém domečku v malé obci na jihu Moravy. Je to zatím jen přechodné bydlení, nejsme ve svém, ale jsme tu moc rádi, daleko radši, než na bytě ve městě. 

Vesnický život má pro nás velké kouzlo. Za domkem máme dvůr, hospodářské budovy a pak ještě humno (chcete-li, zahradu). Dost často se nám nechce pracovat, ale vždycky to dospěje do bodu, že už se daná práce opravdu nedá odkládat, uděláme ji a pak máme ze sebe dobrý pocit, jak idylicky si na vesnici žijeme a jak tvrdě makáme.

Dědina je opravdu malá. Každý se tu zná, všichni se zdraví a ačkoli my jsme noví a kromě sousedů, faráře a dvou dalších lidi tu nikoho neznáme, stejně všechny spořádaně zdravíme. A postupně poznáváme nové lidi. V obchodě, v kostele, na autobusové zastávce... A to je vlastně vše. Nikde jinde tu totiž pravidelně nechodíme a nepotkáváme stejné lidi. 

V jednu chvíli jsem si na vlastní kůži ověřila, že je tu neuvěřitelný klid. Na ulicích téměř nikoho nepotkáte, což může být dáno jednak prázdninami, jednak vedrem, kdy nikdo ven dobrovolně nevychází. Stejně mi to ale přišlo až nepřirozené, dokud se celá věc nevysvětlila.

Obrázek: www.pixabay.com, C00, xaam-fotografiert

Přijeli k nám na návštěvu - do kúta - švagrová s manželem a dvěma dětmi a rozhodli jsme se jít na vycházku. U obchodu jsme zabočili a vydali se směrem na cyklostezku na Kyjov. Věděli jsme, že je na konci obce hospoda s areálem, ale ten pohled, který jsme viděli, jsme prostě nečekali.

Před hospodou na pivních setech asi dvacítka dospělých u piva nebo sodovky a na tanečním parketu stejný počet kluků školou povinných. Na prázdné lavici u parketu dva skateboardy, na nich vyskládané iPhony a všechny ostatní chytré telefony. Dvě podomácku svařené branky, povrch hřiště z kluzkých dlaždic, crocsky na nohou, počet hráčů určitě ne dle oficiálních pravidel... a vesnický fotbal byl na světě. Tak tady se nachází centrum obce! 

Začali jsme se rozplývat nad tím, jak je to báječné, že se tu všichni sejdou, povídají si, tráví spolu čas a všichni ti kluci různého věku mají zájem o venkovní aktivitu bez telefonů.., když v tom jeden z těch mladších, asi devítiletý klučina v nazouvákách prohlásil: "Ty vole, hoši, poďte hrát pořádně a ne*erte mě!"

No prostě vesnická idyla.