Sedím na židli u okna a vyplňuju dotazník pro anesteziologa. Alkohol, kouření, rodinná anamnéza, léky… Vracím se nahoru k těhotenství. Ano, nebo ne? Co tam mám napsat, když jsem v desátém týdnu, ale čekám na revisio cavi uteri instrumentalis, protože dítě nežije?

~

Ve tři ráno jsem se probudila s lehkým krvácením. Po telefonu konzultuji s poradenskou linkou záchranné služby a pak manžel budí tchýni, aby ji požádal o hlídání syna – vydáváme se do nemocnice. Možná mě čeká příštího půl roku v posteli, ale to se určitě nějak zvládne… Čekáme na zdravotní sestru a absolvuji první kolo papírování. Při vyšetřování si lékařka nechá zopakovat týden těhotenství a zkoumá černobílé fleky na obrazovce ultrazvuku. To, že miminku nebije srdíčko, poznám i já. Podle velikosti to prý vypadá, že se přestalo vyvíjet už v sedmém týdnu, tedy nedlouho poté, co jsem (zbytečně) debatovala se svou gynekoložkou o tom, že nestojím o prvotrimestrální screening. Oblékám se a v hlavě se snažím dát dohromady seznam lidí, kterým jsem už stihla o těhotenství říct. Bohužel je jich dost.

Jsem na lačno, takže lékařka doporučuje hned ráno podstoupit krátký zákrok v plné anestezii, při kterém "vyčistí" dělohu. Souhlasím, protože v nejmenším nemám chuť riskovat, že si těch dvacet kilometrů do nemocnice střihnu za pár dní znova, už s houkačkou, majáčkem a velkými bolestmi.

Čekám na odběry, čekám na výsledky, čekám na poučení. Dlouhou chvíli si krátím přemýšlením, jak to říct okolí, aby mě zbytečně nelitovalo. Cynicky mě napadá, že alespoň nebudu muset řešit se zubařkou typ plomby. Beru do ruky jednu z knih, které jsem si přibalila do batohu. Slova modlitby na dnešní den mě hluboce dojímají: „Otváram sa všemu, čo chceš vo mne konať. Vyznávam, že si mojím Lekárom, …“[1] Jak příhodné. I bez toho vím, že je Hospodin se mnou.

Sedím na pojízdném křesle před operačním sálem. Zřízenec, který mě těch pět metrů přivezl, něco vypráví. Ví, na jakou operaci čekám, a proto se mě snaží rozptýlit, nebo se tak baví s každým? Pozoruju provoz na chodbě. Když přichází k ambulanci mladá žena, nemůžu z hlavy vyhnat otázku, jestli třeba nepřichází kvůli stejnému zákroku – jen na vlastní žádost. To už mě ale volají dovnitř a já překvapeně zjišťuji, že „sál“ je menší než naše kuchyň.

Po operaci se probírám pomalu. Feťáci musí být fakt blázni, že podobné stavy zažívají dobrovolně… Tělo nereaguje, ale sestra je buď zkušená nebo nadmíru chápavá, že si z mého mručení vybere odpověď. Dobré dvě hodiny nedovedu zaostřit, nábytek i obličeje přede mnou utíkají. Personál mi nabízel, že když svého syna ještě kojím, manžel by mi ho mohl přivézt do nemocnice. Ještě že jsem téhle možnosti nevyužila, když tu teď ležím jako bláto. Vstát mě přiměje až vidina sundání kompresních punčoch a příslib oběda – na který ale po návratu z toalet, kde se mi udělalo poctivě špatně (vypadala jsem jako stěna s pihama), neměla nejmenší chuti. Mám žaludek medvídka Pú, takže jsem přesvědčená, že za nevolnost nemůžou jen místní oblbováky, ale hlavně hlad. Vyhecuju se k překonání nekonečných dvou metrů ke skříni, v jejíž útrobách se skrýva batoh a v něm pytlík první a poslední záchrany: piškoty. Odměnou za úspěšnou misi je mi hrst sladkých oblázků, které si – již opět v horizontále – pomalu vychutnávám. Je mi líp.

Ve čtyři pro mě přijíždí manžel, takže po dvanácti hodinách opouštím nemocnici. Po cestě se stavujeme v cukrárně, abychom u kapučína a zákusku probrali den. Kolem procházející kamarádka se s námi zastavuje a ptá se, jak se máme. „No jak, kafe, zákusek, …“ s úsměvem ukážu na stolek před sebou, jakože víc není třeba dodávat, a spolknu, co mě svrbí na jazyku: Právě se vracíme z nemocnice, kde jsem prodělala svůj první potrat. A ty? Asi už chápu, proč se tímhle málokdo chlubí... Vybereme další zákusky, aby i zbytek rodiny mohl zajíst obavy. Doma uklidňuju babičky, že dnešní události nejsou následkem včerejší jízdy na traktoru ani na fichtlu a že se cítím dobře. Obepisuju kamarádky, které mě provázely modlitbou, a snažím se vysvětlit, že se nějak nehroutím. V prvním trimestru ještě zdaleka není nic jisté, a přestože bychom miminko přivítali rádi, nějak jsme se na ně neupínali... Vlastní rodinu si nechávám nakonec, nechce se mi do toho. Reakce mamky mě příjemně překvapí. Aniž by mě litovala, věcně spolu proberem, jak to bylo, jak mi je a jak to chodilo před třiceti lety, kdy o mého staršího sourozence přišla ona.

~

Je večer. Sedím v křesle, poslouchám Radůzu. Chce se mi brečet. Do háje. Zas tak úplně jedno mi to asi není...

 

Radůza - Jednou to pomine


Nadpis: Kazatel 3,4

[1] Stormie Omartian: Moc modlitby ženy, Slovo života international, 2013.