...první písmena slov v nadpisu napoví, o čem se následující řádky rozběhnou...

Právě jsem se vrátila z ložnice od naší malé, které vypadl dudlík. Blíží se půlnoc, manžel je na noční směně a já tu vzpomínám na uplynulé tři dny, které se mnohokrát dotkly tématu těchto dvou měsíců – SPOLU.

Moji rodiče si chtěli opět trochu déle užít SPOLEČNÉ chvíle s naší téměř dvouletou dcerou. Myslím, že je důležité (pokud je to možné) prarodičům i dětem takováto užívání se dopřávat. Obohacuje nás to totiž všechny. A tak jsme v pátek dopoledne předali malou a zůstali jsme s manželem jen SPOLU. Dcerka sice už jednu noc u mých rodičů spinkala, nicméně tenkrát jsme čas trávili celodenním vzdělávacím kurzem a potom chvíli pobyli u přátel na svatbě, nicméně celkově to bylo velmi únavné.  Počínaje tímto pátkem jsme ale s manželem naskočili na vlnu volného, společně tráveného času, kterou prostě musí vítat všichni partneři, tím víc, pokud jsou rodiči.

Nejprve jsme jeli k manželovým rodičům, kde jsme již v minulých týdnech trávili volný čas tvořením dárku k dceřiným druhým narozeninám. Podle hesla „nejdřív práce, pak zábava“ jsme dárek dokončili hned v pátek a na finální úpravy převezli domů. Nestačila jsem se divit, o kolik rychleji jde práce, pokud pracujeme oba zároveň, než když pracuje jen jeden a druhý běhá za naší všetečkou. Dílo se dařilo a po půl dni práce jsme se ruku v ruce vydali za manželovou sestřenicí a jejím manželem, které jsme skoro tři čtvrtě roku neviděli. To se to potom povídá, dokud slunce nezaleze za poslední kopec.

Sobotu jsme ještě do oběda trávili drobnými dodělávkami a výsledkem byla dětská kuchyňka (odkaz na článek na mém blogu, pokud byste byli zvědaví, jak to dopadlo).  

Asi měsíc zpátky jsem o této tvořivé jiskře mluvila s Jasmineckou a ve vzduchu visela otázka, zda z tvorby kuchyňky neudělat fotoreportáž, která by se i hodila k tématu SPOLU (spolutvoříme). Nicméně, narovinu musím přiznat, že nevím, co bych popisovala – jestli moje plánovací, občas až puntičkářské rozvrhování postupu, nebo naši občasnou nešikovnost, trošku vztekání, pokud něco nešlo atd.  Každopádně jsme tos mužem nevzdali, zvládli a už se těšíme na reakci naší malé kuchařky. Večer nám byl odměnou výlet na opočenskou Porcinkuli, kterou jsme navštívili s našimi kamarády – novomanžely. A zase se dostavoval ten pocit, který nám byl v patách na začátku vztahu a vlastně pořád, dokud jsme byli jen sami dva a řídili si čas podle svých přání. Moc jsme si to užívali, ale na druhou stranu jsem se dost často přistihla v myšlenkách u dcery – „áá osm, takže pohádka a půjde spinkat...“ apod.

V nedělí nám SPOLEČNÁ pohoda gradovala. Lidičky, ta mše je úplně jiná, když pro jednou nemusíme nahánět naši neposednou ovečku mezi lavicemi! (Téměř vždy, když se tak děje, vzpomínám na slova kněze z mé rodné farnosti, který běhajícím dětem řekl: „Děti, jste takové ovečky Boží, ale teď buďte potichu a zadupete si třeba až poběžíte k přijímání.“) Dokonce jsem i po velmi, velmi dlouhé době četla čtení. No, uvidíme, třeba ho brzy přečtu zase, jen se trochu bojím, aby se do toho neozývalo skandování „mamííí“. Po mši jsme se vydali k mým rodičům, kde jsmepo společném obědě oslavili s maličkým předstihem dcerčiny narozeniny, a zbytek odpoledne jsme vyplnili milou procházkou.

A teď už jsme zase doma, my tři, SPOLU. Je to po tom volnu, mírně řečeno, šok :) Velký rozdíl vnímám například v manželských projevech lásky. Pokud jsme byli sami, měli jsme dostatek času říct si různě „Mám tě ráda, mám tě rád“ a dívat se na sebe jako pár, žena na muže, muž na ženu, a vyjít tak z našeho „rodičovského stereotypu“. 

Tak nějak cítím, že teď budeme zase promlouvat spíš svými skutky lásky a pomocí s běžnými věcmi. Ale díky Bohu za to!

Jak prožíváte dny, které máte s partnerem jen sami pro sebe? Jaké je pro vás tvořit si svůj vlastní program a radosti?