Někdy kolem Vánoc jsme se s manželem rozhodli, že necháme Pánu Bohu "volnou ruku", co se týče našeho budoucího děťátka. Ani jeden z nás nebyl nijak nažhavený na kočárek, spíš jsme to brali, že jestli Pán Bůh chce, abychom vychovali nějaké děti, tak to "zařídí". A že pokud nechce, je nám dvěma SPOLU dobře i tak.

Hladina jednoho z mých hormonů byla tak vysoká, že ovulace za stávající situace podle mé lékařky téměř nepřicházela v úvahu. Ale jak s lety praxe připustila, "příroda je mocná". A tak jsem odcházela se dvěma krabičkami léků, které jsem ovšem po přečtení příbalového letáku uložila hluboko do lékárničky a kvůli hrozivým vedlejším účinkům je odmítla začít brát. Jaký paradox, že lék, který má umožnit ovulaci, má zároveň i abortivní účinky.

Proti všem předpokladům se po několika měsících chaosu objevila i bez léčby v mém lednovém cyklu ovulace a v řádném termínu po ní i měsíčky. Také v dalším cyklu zvýšené teploty a další symptomy prokazatelně potvrdily ovulaci, ovšem ani po čtrnácti dnech teplota nemínila klesnout. Vydržela jsem čekat ještě asi tři dny, a pak jsme jednoho rána s manželem SPOLU napjatě sledovali počet čárek na těhotenském testu.

Slůně, promiň, ale v tu chvíli pro mě dvě čárky znamenaly v prvé řadě ulehčení, že moje tělo funguje, jak má, a že ony "ošklivé" léky můžou zůstat uklizené v lékárničce, případně se vrátit zpátky do lékárny, nejlíp do koše. Jinak se u mě i u manžela dostavil spíš respekt z nově nastalé situace, než nějaká euforie, a hlavně očekávání, co bude dál.

Po několika dnech se mi zbystřil čich, že by i ohař mohl závidět, a malý "vetřelec" mi na čas trochu přeprogramoval chutě. Co jsem dřív běžně jedla, mi na pár týdnů prostě přestalo chutnat. Zato jsem každé dvě tři hodinky potřebovala aspoň něco malého sezobnout. Je mu sotva pár týdnů, a už si vymýšlí, kdy a co bude jíst...! :)

Označení "vetřelec" se mému muži pro děťátko příliš nelíbilo, a protože právě četl Orkovu knížku o genetice, půjčili jsme si z jeho pohádky termín "malí sloni". Že "malí sloni" u mě opravdu bydlí, potvrdila s radostí i moje lékařka. Tedy mluvila o založených plodových obalech a za pár týdnů to stvrdila i vypsáním těhotenské průkazky.

 

 

Protože dcera mé kolegyně nedávno potratila, ještě několik týdnů jsme si netroufali o "Slůněti" mluvit a byli připraveni, že se "malí sloni" můžou ode mne kdykoli odstěhovat. Ti byli ovšem dobře zabydlení, a tak jsme "Slůněti" na jaře slíbili, že když "bude hodné", pojede s námi v létě na expedici. Když "bude zlobit", bude muset s námi zůstat doma.

Nevím, nakolik "sloni" rozumí lidské řeči, ovšem naše "Slůně" se chovalo tak příkladně, že jsme si troufli s ním odcestovat. To už nám mezi tím na ultrazvuku ukázalo, jaké umí kotrmelce a brzy poté i jak do mě umí šťouchat.

A jaké to naše SPOLU bude dál? Na to si stejně jako my musíte ještě pár měsíců počkat. Někdy si říkám, už aby to bylo, když funím do schodů a špatně se mi ohýbá. A někdy si říkám, jen ať tam ještě pěkně bydlí. Jestli bude křikloun po mně, pak možná budem SPOLU na těch devět měsíců ticha s nostalgií vzpomínat.

Autorka je členkou ŽMM