Už to bude pěkných pár let, co jsme si s mámou zvykly čas od času někam vyrazit samy dvě - bez mužských.


Jak tahle naše tradice vznikla? Nejspíš úplně náhodou na jedné z rodinných dovolených, kdy jsme prostě zanechaly tátu s bráchou a se psem povalovat se v horkém letním odpoledni u bazénu a vyrazily za kulturou. Obvyklým cílem našich výprav bývá nějaká výstava květin, betlémů, rukodělných výrobků, farmářské trhy nebo cokoli, nad čím by pánská část rodiny ohrnula nos.

V poslední době jsem naše dámské jízdy poněkud zanedbávala a většinu kulturních akcí obrážela s manželem. Když jsem se dočetla ve "vlakovém časopisu" o letní Floře Olomouc, a manžel připustil, že ho nebude mrzet, když o tuhle výstavu přijde, neváhala jsem ani minutu, s kým vyrazím. S mámou jsme se tam už kolik let chystaly a nikdy to nevyšlo. Podařilo se až letos.

České dráhy nabídly zpáteční cestu zdarma, a protože vlak je mým oblíbeným dopravním prostředkem, bylo jasné, jak pojedem. Slunko se celý den milosrdně schovávalo za mraky, a tak ani nebylo 35°C jako v předešlých dnech. Úspěšně jsme zvládly různé záludnosti prázdninových výluk i olomoucké náhradní dopravy a za odměnu se mohly kochat stovkami růží, mečíků a orchidejí v příjemně vychlazené hale a ochutnávat medové marmelády za zvuku nevtíravé jazzové hudby. Díky tomu, že byl všední den dopoledne, se výstavištěm nevalily davy, ale trousily se hloučky penzistů a maminky na mateřské s kočárky či mandukami.

Nebudu se přít s pravidelnými návštěvníky Flory o vzrůstající či klesající úrovni těchto výstav. Nás při prvním vstupu naprosto okouzlila. A protože máma kvůli bolavým zádům nevydrží moc dlouho stát nebo popocházet, udělaly jsme z tohoto handicapu svoji výhodu. Vždycky jsme si našly nějaké útulné zákoutí, kde se dalo posadit, a v klidu nerušeně jsme se pár minut kochaly tou nádherou.

Pro tuhle činnost byla nejpohodlnější křesílka a polštářky ve "zlatém budoáru". Žlutým růžím zdatně sekundovaly bělostné orchideje a před kýčem bránil zelený mech a obyčejné klestí, však s neobyčejnou vynalézavostí naaranžované. Prošmejdily jsme i skleníky a pěknou chvíli strávily v Tajemné Indonési pozorováním její fauny i flory.

   


Samozřejmě máma nevydržela nenakupovat, a tak jsme domů vyrážely o pár skalniček a bylin bohatší. Evidentně jsme nebyly jediné. Na cestující v MHD i na nádraží už z dálky prozrazovaly igelitky s květináči i kolečkové tašky s keříky či stromky, že stejně jako my navštívili letní Floru.

Po delší době jsme si s mámou svrchovaně užily naši dámskou jízdu a nic na tom nezměnilo ani zpáteční vlakové zpoždění. Protože, co si budeme povídat - jen jiná žena nejlíp pochopí květinovou nakupovací mánii i časté čůrací zastávky ;)