Poslední rok se mi dostalo velkého daru. Byla jsem obdarována velmi blízkým přátelstvím. Jedním z výrazných přínosů tohoto přátelství je vzájemná modlitba. Zjistila jsem, jak krásné je s někým se modlit a také za někoho se modlit. Breviář mne nikdy moc nebavil, ale nešpory ve dvou byly fajn zakončením dne. Takové „Pane Bože díky, že jsi nás dal dohromady, jdeme to s tebou sdílet a chceme, abys byl v našem přátelství přítomný“. Stejně skvělé, možná lepší, to může být v partnerském vztahu. S manželem si již druhým rokem denně čteme večer evangelium na další den. Je to už taková pevná součást našeho dne.

Kamarád mi před několika dny odjel na dlouhou dobu na misi do Afghanistánu. Zejména první týden jsem ho doprovázela modlitbou opravdu hodně. Chtěla jsem ho podpořit. Jel do cizí země, mluvit cizím jazykem, daleko od svých blízkých. Přiznávám, že když chodí zprávy o tom, že se má dobře, trochu (více) jsem v modlitbě zase zlenivěla. Ale chci zase přidat. Nejen kvůli němu, ale kvůli sobě. Ten týden strávený modlitbou byl tak požehnaný!  A když víte, že i vás někdo drží ve svých modlitbách, hned se starosti všedních dnů nesou lépe.

Modleme se spolu, modleme se za sebe navzájem. Přináší to velké dary.