... Ale když porodí dítě, nevzpomíná už na soužení pro radost, že na svět přišel člověk.

Jan 16,21

Devět měsíců uteklo jak voda a s blížícím se termínem jsem se začala těšit, ale hlavně pořádně bát. Měla jsem už dlouho předtím bolesti v kyčlích a moje doktorka mě proto poslala na poslední kontroly do porodnice, aby se tam rozhodlo, jak se mi dá pomoci. 

Doktorka předepsala jakési vitamíny, které podle lékárnice, mohou působit jen jako placebo. Jinak nemají žádný velký účinek na zmírnění bolestí.

V úterý 10.7. jsem jela na kontrolu i s taškou, protože jsem měla od půlnoci poslíčky a říkala jsem si, co kdyby... Jenže doktorka prohlásila, že to dneska nebude a řekla, ať přijdu zase za týden. Tůůůdle!

Během dne bolesti nabývaly na pravidelnosti a večer i na síle. Před půlnocí, tak jako pokaždé (je to už náš tradiční čas) jsme vyrazili do porodnice. A opět nám řekli, že je porod teprve na začátku.

Porodní asistentka byla velmi nepříjemná. Vyčinila nám, že nemáme vypsané papíry a co ji nejvíc naštvalo? Neměli jsme ani vlastní propisku! Jak skandální. Říkala jsem si, že nám to pěkně začíná a že mám „štěstí“ na protivné lidi.

Noc se vlekla nekonečně dlouho. Bolesti přicházely čím dál tím častěji a mě zaskočilo, že to bolí víc než u prvního porodu. Vzpomněla jsem si, že to může být právě těmi kyčlemi.

Prosila jsem Boha o pomoc a brečela do polštáře. Já, která jsem zvládla první porod levou zadní bez špitnutí, tu teď sedím a pláču manželovi na rameni, že to nezvládnu. Slova porodní asistentky, ať tady nefňukám, mi na náladě nepřidala. 

Při té vší hrůze, kterou jsem prožívala, jsem nechápala, proč mi Bůh nechce pomoct. Ale hned mi přišla odpověď, že mi to pomůže nést a zvládnout. V té chvíli začal čas velice rychle plynout. Hodiny utíkaly a najednou bylo za okny svítání. Nová naděje a troška optimismu, že ta hrozná noc přece jen skončí a přijde zrození. Odpočítávala jsem minuty a tolik se těšila na novou směnu.

A skutečně! Přišla mladá, usměvavá a velice empatická porodní asistentka. Hned mi vysvětlila, jak správně dýchat a uvolnit se. Tím se mi trošku ulevilo. Hladila mě a povzbuzovala. Byla jako dar z nebe. Opravdový anděl.

Naše dcera se narodila v 7:38 ráno. Cítila jsem velkou vděčnost, že jsem to s Boží pomocí opravdu dokázala.

dcerunka, foto vlastní

Nepřestanu být Bohu vděčná, za tu lekci pokory a dar života. Poděkování patří mému manželovi, který byl mou velkou oporou. Děkuju všem ženám ze společenství ŽMM, které se za nás během rizikového těhotenství modlily, myslely na nás a fandily nám až do velkého finále! Díky.

Autorka je členkou ŽMM