Tento měsíc je ve skupině ŽMM téma oběť.

Před týdnem se ke mně dostala útlá knížka s názvem Úsměv o Aniččce Zelíkové. Občas jsem o Aničce slyšela a toužila jsem si o ní přečíst víc, tak mě to moc potěšilo. Ve stručnosti Aniččin životopis zde. Nabídla se Bohu jako smírná oběť za hřích zabíjení nenarozených dětí. Pán její oběť přijal a ona onemocněla tuberkulózou. Svou životní oběť zakončila ve čtvrtek 11. září 1941 při ranním zvonění Anděl Páně se šťastným úsměvem a se slovy: Všechno je tak... krásné... Nechtěla... bych s nikým... měnit. Mé srdce... bije... pro Ježíše... mám ho... tolik... ráda... Důvěřuji!
Měla 17 let.

V knížce Úsměv je spousta krásných myšlenek, vzpomínek na ni a taky úryvky z jejího deníku a dopisů. Chtěla bych se podělit o pár myšlenek této hluboké a milující duše. Měla moc ráda sv. Terezii z Lisieux.

  • Dopis kamarádce Zdeně: "Jen si pořád vyprošuj Boží lásku, protože chceme-li druhé láskou obdarovávat, musí jí být napřed dostatek v našem vlastním srdci. A naše ruce nemají být nikdy prázdné, vždyť jsme Ježíšovi služebníci a tím dáváme druhým právo, aby si k nám pro lásku přicházeli..."
  • Odpověď na otázku z dopisu paní Pantučkové: Co může dávat svému Bohu ubohá máma při malém děcku a domácnosti?
    "... naše úkony, i když malé, přece silnými pouty nás spoutávají se srdcem Božím. Všechna péče, kterou věnujete malému hošíčkovi, je péčí o samotného Ježíše. Dobré je si uvědomovat při každém zaměstnání: dělám to pro Ježíše! Zapojte se do výkupné oběti Ježíšovy celá a se vším. Tím při nás všechno nabývá nesmírnou cenu. Ne, duchovní život nespočívá u nás jenom v ústních modlitbách. Naše práce je naší bohoslužebnou obětí, jen to tak srdcem zamýšlet. Nejlépe když hned ráno podáváme nastávající den Pánu se vším, co v něm potkáme..."
  • "Viďte, že není nic krásnějšího, než se snažit zpívat velké Mariino fiat: Ať nám Ježíš pošle radost či bolest, usmějme se na něho. Ponechme se mu zcela na milost či nemilost. Ať v něm přímo zmizíme, ať on nastoupí na naše místo. On musí růst, naše velikost - co vlastně je? A tak budu zpívat, nepřetržitě budu zpívat FIAT ve hře lásky. Toto je tedy uzávěr roku 1939 a to je i program do r. 1940."

  • Anička píše děvčeti, které pracuje v továrně. Hlomoz ji naplňuje úzkostí, připadá si jako nepatrné kolečko v celé té mašinerii. Na tyto stesky Anička odpovídá pevně a vřele: "Jsme nekonečně milováni! Uvažme tuto skutečnost! Bůh se s námi zabývá nejen teď, Bůh se s námi zabýval už od věčnosti. Vybral a pro nás stanovil vše, co by mohlo nejvíce prospět naší duši. Všechny okolnosti našeho života volil s největší pozorností, se zřetelem na naše štěstí. Přijímejme tedy své životní zařazení a každý okamžik, jak nám je podáván, s důvěrou, s plným vědomím Boží lásky, přijímejme vše s velkou vděčností. Vše je nám přece nabízeno, abychom byli životem co nejvíce obohacováni..."
  • "Jsem nic a zůstanu nic a to je ten nejkrásnější stav pro ubohé nic. Má cestička musí být jednoduchá a obyčejná tak, jak obyčejný je život."
  • "Ne, nelze být smutná, protože vše má pro mě tu možnost, abych těšila Ježíše. A říkám mu přímo: čím víc je obtíží, tím víc je štěstí, neboť takto je co dávat za duše. Kdyby nebyla na světě bolest, život by byl jednotvárný a nejkrásnější jeho dary se skrývají tam, kde jsou nejméně hledány. Až se utrpení stane radostí, lze říci, že duše pochopila jeho krásu a cenu."

  • "Škoda, život je krátký, taková chvilka, takové maličko. A vzít z toho mála ještě něco pro sebe, je příliš velké sobectví. Jsme nic, kousek prachu země, a chtěli bychom se domáhat práv, která nám vůbec nenáleží."
  • "Hrdinství v maličkostech. Nepopírám, že i malé hrdinství něco stojí. Láska však dokáže všechno. A já jsem si jista: kdybychom nemohli nic víc, než se budeme milovat, naplnili jsme zde své poslání."
  • "Musíme činit to, co Ježíš od nás potřebuje, a ne se pořád ohlížet po tom, co bychom chtěli. Bůh potřebuje od nás jen tak maličko k naší svatosti: abychom se nebránili jeho konání v nás, to je naše posvěcení... Jeho vůli pak nalézáme v každém okamžiku: hází nám ji do cesty jako démanty a ty máme posbírat. Buďme si tedy v bolestech vědomi, že kdyby nebyly k našemu posvěcení, Pán Bůh by nám je neposílal. Kdyby tedy byl náš křížek sebetěžší, bude nás sílit myšlenka, že byl poslán z lásky..."