Mateřská dovolená může být jedním z nejhezčích období života. Jednoznačně ale také jedním z nejnáročnějších. Mohu tuto etapu prožívat radostně, mohu ji prožívat jako nutné zlo. Jedním z mých vzorů na mateřské dovolené je svatá Terezie, která obětovala denní drobné těžkosti a těžila z nich mnoho dober. Proto se snažím veškeré těžkosti z lásky k dětem obětovat, a tak z nich vytěžit více dobra.

www.pixabay.com, C00 (autor congerdesign)

Jsou dny, kdy jde všechno „jako po másle“ a daří se nám denní program sladit s potřebami všech členů rodiny.Často se to ale někde zadrhne. (Občas mám pocit, že takové tele jako já snad ani nemůže mít děti.) A jsou dny, kdy se mi fakt nechce jít zase převlíknout mokrý tričko, umejt pokakaný zadek, společně se starším „pomocníčkem“ vařit, uklidit po jídle, posílat autíčko tam a zpátky, opakovat donekonečna zvuky zvířátek, běhat sprinty na krátké vzdálenosti mezi kočárkem a starším synem, večer vykoupat oba dva a uspat. A ráno znova. A u toho všeho jim ještě „vpisovat“ do jejich srdíček, že jsou to naše milované děti, nikoliv otravná koule na noze.

Tento měsíc je téma ŽMM oběť. Jak se to pojí s mým každodenním životem na mateřské dovolené?

  • Oběť a péče o děti

Z mého pohledu je jednou z náročnějších povinností rodiče pečovat o své děti. Všechna „měla bych, musím“ se snažím převádět na „Chci… protože je mám ráda a chci to za ně obětovat.“ Naučila jsem se zaměňovat povinnosti, například „Ach jo, musím jít vařit večeři,“ za „Chci jít vařit večeři, protože mi na vás záleží. Zároveň tu nechuť k práci chci obětovat z lásky.“ Když se mi nejvíc nechce, obětuju to a z lásky k dětem do toho jdu.

  • Oběť a bezpodmínečné přijímání

Bezpodmínečné přijímání vidím jako další rodičovskou povinnost. Přijímat děti i ve chvílích, kdy se nejvíc vztekají. Když zlobí. Když rozbijí můj oblíbený hrníček. Když se opakovaně dožadují pozornosti. To jsou podle mě momenty, kdy děti potřebují nejvíce vnímat, že je rodiče milují - i když mají vztek nebo pociťují zmatek, i když zlobí nebo něco provedly, i když pořád „otravují“. Tehdy chci „obětovat“ to, že bych nejradši odsekla a že mě fakt pěkně štve, že mi můj oblíbený hrníček rozbili. Řeknu jim, že mě to mrzí. Ale zároveň je obejmu a jsem s nimi. Protože rozbitý hrníček, záchvaty vzteku, zlobení… i s tím vším mám své děti ráda. „Překousnu“ a obětuju proto svoji nelibost.

  • Oběť mého ega pro děti

S výše uvedeným souvisí oběť „mého ega“. Moje děti mi neustále dávají informaci o mně samotné. Denně. A denně uznávám chybu, reflektuji, co mi děti říkají (nonverbálně, mezi řádky). Občas se trefují do citlivých míst. V tu chvíli mi nezbývá než sklonit hlavu, s pokorou uznat chybu, pýchu, sobectví… a snažit se být pro děti lepší. Teď mě můžete teologicky opravit, že to není oběť… ;)

 

Jo a PS: Děti nepotřebují dokonalé rodiče, ale rodiče, které je bezpodmínečně milují a přijímají. (Autora citátu nepamatuji)

Autorka je členkou ŽMM