Právě skončilo večeřadlo na faře a jedna kamarádka, která si před chvilkou stěžovala na bolest zad, poprosila našeho kněze, aby jí pomohl donést z auta domů nový kus nábytku. Vložila jsem se jim do rozhovoru s tím, že knězi pomohu já, když ji bolí záda. Tomu se ale bránila, že to není potřeba. Tak jsem jí tak rázně, až mě to zamrzelo, řekla: „Bolí tě záda nebo ne? Tak nebuď hrdá a přijmi nabízenou pomoc!“

Když jsem se potom doma modlila, přelýšlela jsem právě nad tím, co jsem té kamarádce řekla. Protože v duchovní rovině jsem to já, kdo už několik měsíců odmítal Boží pomoc. Prožívala jsem období, kdy se mi vracely na paměť už dávno odpuštěné hříchy a jejich důsledky sahající do přítomnosti. Několik měsíců jsem nevěděla co s tím, bylo to velmi bolestné a připadala jsem si tak špinavá a nehodná Boha, že jsem se nemohla ani pořádně modlit. Nebylo mi dobře v Boží přítomnosti, když jsem si uvědomovala svoji ubohost. Modlitbu jsem omezila na nějaké to odříkání breviáře a občasného růžence, abych se jako naoko pomodlila, ale nějak do toho nezatahovala Boha. Na setkání terciářů Bosého Karmelu jsem se ale rozhodla, že s tou modlibou už musím něco udělat, i kdybych měla Bohu jen otevřeně říkat, že se mu schválně vyhýbám. Konečně jsme tedy začala denně mluvit opravdu s Bohem.

Pak se náš kněz vrátil z Medjugorje s novinkou – bude se na mši modlit za uzdravení! Hm, jasné, normálka, modlitba za uzdravení je běžná praxe... A pak večer mi to došlo. Potřebuji uzdravit! Tak já se několik měsíců plácám v minulosti, nemůžu se na Boha ani pořádně podívat, a já si nevzpomenu na tak základní věc, jako prosit Boha aby mě uzdravil. Ten večer jsem znovuobjevila Ameriku! Za pár dní přišla ona mše svatá, na které otec svou myšlenku převedl do praxe. Řeknu vám, pronesl tak krásnou a hlubokou modlitbu, úplně jako profík. Jako kdybych slyšela například o. Manjackala.

O dva dny později jsem si v týdnu zašla na mši svatou. To evangelium jsem si prostě nemohla nechat ujít. (Lk 6, 12-19) Jeho poslední větu jsem si opakovala až do konce mše svaté: Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny. Co se děje v přijímání? Dotýkáme se Krista, On se dotýká nás. Do tohoto dne, když jsem přistupovala k přijímání, jsem říkala Ježíši toto: Už tak dost na tom, že já jsem nečistá a ty Čistý, Svatý! Musím strpět, že se v přijímání dotýkáš mého těla. Ale do svého nitra tě nepustím. Je to odporné nitro a ty jsi tak krásný. Ale v ten den jsem pochopila jednu věc – Ježíš mě miluje, chce se mě dotknout právě tam kde jsem zraněná, chce mě uzdravit. Nechce se dívat, jak se tady plácám. A když mu bráním vstoupit do mého nitra, bráním mu projevit jeho lásku. Tehdy, když jsem si stále opakovala tu poslední větu evangelia, jsem před přijímáním řekla Ježíši – Vstup a miluj mě jak ty sám chceš. Už ti nebudu dále bránit.

Druhého dne, když jsme slavili Jméno Panny Marie, napsal mi náš kněz, ať si přečtu druhé čtení z posvátných čtení. Tím pokračovala moje cesta k uzdravení. Proč zapomínám na Pannu Marii, jejíž jméno jsem navíc přijala ve křtu? Tak jsem se navíc spojila s ní.

A dnes, po mši svaté a mariánském večeřadle, mi Pán po několika měsících trápení daroval hluboký pokoj, klid a radost. DEO GRATIAS! A děkuji nejen Bohu, Panně Marii a celému nebi, které jsem prosila o pomoc, také několika blízkým, kteří mě drželi v modlitbě, zejména ale našemu knězi, který trpělivě odpovídal na mé mnohé zprávy, hodiny a hodiny mi věnoval ve zpovědích a rozhovorech a myslel na mě v modlitbách, jako kdyby neměl nic jiného na práci.

Autorkou je Pavlína Marie Hlavicová, členka ŽMM