Možná to znáte. V rodině se narodilo miminko. Všichni jsou nadšení. O měsíc později se narodí další miminko, a to co během těhotenství začalo celkem nevinně, se rozjíždí naplno. O čem mluvím? O srovnávání, porovnávání a přirovnávaní. 

To první mimčo je A. prvorozená dcerka manželovy sestřenice, to druhé je naše malá P. (která už sourozence má). Během těhotenství to bylo pouze sem tam zmínka, jak se které z nás daří, či která má větší břicho. Po narození P. si nepamatuji, že bych se, když jsem tázána, jak se nám s P. daří, hned vzápětí nedozvěděla, jak to mají u sestřenky. Cítím se být dostatečně nad věcí (naše babička se svojí sestrou jsou si hodně blízké, takže kdyby holky neřešily, bylo by něco špatně), abych to nebrala osobně a zbytečně neřešila věci, na kterých nezáleží. Nadšení obou babiček mi nebude zdrojem rozčilování. Spíš z pohledu sestřenky se trochu obávám, aby jí to naše dítko brzy nelezlo krkem. Naše P. byla větší, když se narodila, pěkně baští, vydrží chvíli ležet sama, aniž by vyžadovala něčí pozornost… Moje sebevědomí by jako prvorodičky, kdy porod byl komplikovaný, malá nepřibírá, kojení se nedaří úplně podle mých představ, a ještě je kolem nějaké „dokonalé“ dítě, které takové problémy nemá, šlo mírně řečeno do kytek. Už dopředu jsem se zařekla, že až se uvidíme, raději si šlápnu na pusu než dávat nějaké nevyžádané rady. Nic víc asi udělat nemůžu. Doufám že i ona je nad věcí.

www.pixabay.com, C00 (autor Bess-Hamiti)

Sama jsem porovnávání zažila. Mezi sourozenci, ale hlavně v širší rodině. I když to si víc užila sestra. Mám jednu sestřenici, která je stejně stará jako moje mladší sestra. A tam to jelo neskutečně. Která začne dřív chodit, mluvit, která se umí sama najíst příborem, kterou je třeba ještě krmit, která se jak učí, kam půjde, která na školu, … pak měly obě svatbu ve stejný měsíc a srovnávalo se znovu. Nedávno jsem se o tom se sestrou bavila a velmi mě potěšilo, že nad tím už mávla rukou, ale vím, že ji to dost zlobilo, že si sestřenka udělala svatbu chvilku po ní. Ono i díky tomu věčnému souboji, kdo je lepší, není vlastně ani divu, že se sestřenicí nemáme v podstatě žádný vztah či větší zájem o něj (a platí to pro všechny mé sourozence). Ze sestřenčiny strany bych řekla, že nás vypustila úplně. To malé množství příležitostí se s námi setkat v posledních letech, kdy už jsme všichni dospělí, prostě bojkotuje. Na jednu stranu se není co divit. Nás byla vždycky tlupa a sestřenka vyrůstala s jedním o dost starším nevlastním bratrem opečovávaná oběma rodiči i prarodiči. V tom porovnávacím souboji to neměla vůbec lehké.

Nechtěla bych, aby naše děti měly potřebu něčím se vyznamenat, někoho v něčem překonávat, někoho posuzovat jen proto, abychom je „měli víc rádi“. Chci, aby věděly, že je s manželem oba milujeme i když něco pokazí nebo se jim něco nevydaří. Aby znaly svoji vlastní hodnotu. Je to úkol na celý život. My jim můžeme dát základy či je „nakopnout“ tím správným směrem, ale pochopit musí hlavně samy. A hlavně bych nechtěla ničit jejich vzájemné vztahy.

K tomu mi dopomáhej Bůh.

Autorkou je členka ŽMM