Jak najít cestu k sobě? Přijde mi vtipné, že se mluví o nalezení cesty k sobě, když v podstatě nemáme kam chodit. My jsme sami sebou. Celý život takto žijeme a nemůžeme od sebe utéct. Což by někdy nebylo od věci, takovou možnost mít a využít.

Já osobně bych to udělala mnohokrát. Bývám ze sebe nešťastná/znechucená/zoufalá docela často. Ale stejně se to nemůže povést. Jak bychom dokázali opustit všechno, čím jsme, veškeré zkušenosti, zážitky, postoje? A kdybychom to udělali, co by z nás zůstalo? Nejspíš nic. Možná je to ale ono, po čem ve chvílích nechuti k sobě toužíme.

Lidé, kteří mě dobře znají, někdy říkají, že mám komplikovanou povahu. Jednu dobu mně to přišlo jako obstojné zdůvodnění mých problémů s fungováním v běžném životě. Později jsem si ale uvědomila, že to není správná formulace. Každý z nás má v podstatě komplikovanou povahu a může mít problém se v ní vyznat. A naučit se s ní žít. Raduju se s těmi, kterým se to podařilo, protože z vlastní zkušenosti vím, jak nedocílitelné to může být. Já sama si "mám se ráda" nedokážu říct už řádku let. Neumím si totiž říct ani "přijímám se taková, jaká jsem". Moje nepřijetí mělo v horizontu let několik podob. Od náběhu k mentální anorexii až k úvahám o sebevraždě před pěti lety. Je to takový můj kříž, jehož tíha je mnohdy bolestná.

Snad to jenom příliš prožívám. Nevím. O sebelásce sice vědomě nepřemýšlím každý den, ale večer si vždycky promítám situace, ve kterých bych ráda jednala jinak, respektive tak, abych ze sebe měla lepší pocit. Co mi už jde lépe, je bohužel ono nepřijetí se. V posledních čtyřech měsících se objevilo několik dní za sebou, kdy jsem se na sebe ani nedokázala podívat do zrcadla, aniž bych se rozbrečela (což se naposledy stalo tak před pěti lety). Zase se ke mně vrátil kousek písničky Sůl v očích od Ebenů: "Kam se skryje má vlastní tvář, v zrcadle co mě leká? Hořko mi je, denně se ptám, co jsem to za člověka?"

Víte, nejsmutnější je, že teoreticky nemám problém pracovat s konceptem přijetí sebe sama a vlastních chyb. Trochu větší naději vnímám v několika úspěšných pokusech, kdy jsem se alespoň dokázala přiblížit vědomému sebepřijetí. Hodně mi v tom pomáhají blízcí, které přijmout i s jejich chybami dokážu. Což snad dokazuje, že to - s větší dávkou vlastní vůle - umím udělat i u sebe. Já jsem totiž v podstatě dost shnilá. Je pro mě snazší trápit tím, co jsem pokazila, než se zaměřovat na menší a větší posuny. Abyste rozuměli, pracuju na tom a jsem vděčná. Ale potřebuju se naučit eliminovat toho pesimistického našeptávače, který se mě pokouší v momentech pokoje přesvědčit, že teď se to sice nějakým způsobem povedlo, ale příště už se klidně může stát, že se vrátím do zajetých špatných kolejí.

Posledních deset měsíců mi hodně pomáhá můj milý a jeho snaha o to, abych se cítila šťastně. Někdy na to chudák nestačí. O to intenzivněji se přimykám k Bohu. Také se dostávám ke knížkám, které mě skutečně oblažují (Probouzení M. Váchy, Návrat k okouzlení T. Moora, Nadšení pro lásku R. Rohra a Židovské inspirace křesťanství J. Samohýla) a pomáhají mi s návratem do Boží náruče. Ta mě může správně nasměrovat tam, kam mám dojít. Nikdy nebudu nikým jiným a má to tak být. Chtěla bych to dokázat přijmout.

Podzemí třebíčské baziliky, 2018, archiv autorky

Autorka je členkou ŽMM