Při vystupování na tramvajové zastávce jsem míjela muže sedícího na lavičce, který se mě zeptal, jestli nemám nějaké drobné. Neměla jsem čas, spěchala jsem na jedno setkání, ale i tak jsem se zastavila a rychle lovila z kapsy od bundy nějakou minci. Dala jsem mu pár korun, i když jsem tušila, že je to bezdomovec. Beze slov jsem mu mince vložila do dlaně a usmála se. Najednou jsem pocítila veliký soucit a lásku i k tomuto člověku. Často jsem ho vídala a spíše jen tak přehlížela, ale ten den ne. Po předání mince z jeho úst vyšla odpověď, která se dotkla mého srdce:

„Bůh Vám to oplatí… Na dětech…“

Zásah… Bůh to znovu dokázal. Odpověděl na mé otázky. Když jsem odcházela, v hlavě mi zněla věta toho prostého muže. Odpověď, která byla hluboká a hodná většího rozjímání.

„ A že jich nemám málo, Pane,“ v tichosti jsem se modlila.

Došlo mi to. Darovala jsem druhému člověku něco ze svého nedostatku. Nešlo tak o peníze, jako o gesto lásky. I tento muž je hoden lásky. I tento muž, potřebuje vědět, že s ním „někdo počítá“.

I když to navenek nešlo vidět, uvnitř jsem plakala. Byly to slzy vděčnosti. Bůh se mě tak jemně dotkl. Pomohl mi znovu objevit soucit a velikou nesobeckou lásku. Dalo by se to přirovnat k tomuto:

„KDYBYCH MĚLA POSLEDNÍ KRAJÍC CHLEBA A PŘIŠEL BY ZA MNOU ČLOVĚK, KTERÝ BY HLADOVĚL A TOUŽEBNĚ SLEDOVAL TENTO KRAJÍC, RADĚJI MU HO DARUJI A BUDU SAMA HLADOVĚT, NEŽ ABYCH VIDĚLA, JAK NĚCO V NĚM UMÍRÁ…“  

Sama jsem poznala, jaké je dostat se do situace, kdy musím požádat o pomoc. Bojuji každý den, ale Bůh se mnou i tak počítá. Posílá mi do cesty své děti, abych se od nich mohla znovu a znovu učit. A to je úžasné. DĚKUJI všem, kteří mi pomohli ať už materiálně, nebo duchovně.
Nemohu vám to vrátit jinak, než jedním prostým gestem lásky v podobě své modlitby. Ale… jak jsem už pár krát slyšela, to je někdy víc, než si dokážeme představit.