Musím si to sepsat. Už kvůli sobě a kvůli dětem. Kvůli sobě – abych jen tak nezapomněla a abych se mohla chytit za nos, až budu nadávat na naše nové 6+2 (kdože to má všechno uklízet??). A kvůli dětem, které asi zapomenou a až budou větší, možná mi nebudou chtít věřit. Co? Že jsme v pěti lidech bydleli na cca 25 metrech čtverečních. V garsonce s jedním oknem, bez interiérových dveří (které by se tam už prostě nevešly), s miniaturní kuchyní… a vůbec. Ale pěkně popořádku.

S manželem jsme se brali ještě jako studenti. Když jsme před svatbou hledali bydlení, seznámili jsme se s jednou hodně starou paní, která byla ochotná nechat nás bydlet v podkroví svého domu za to, že jí budeme pomáhat se zahradou a trochu i s péčí o domácnost. Vzali jsme to. Vše už bylo domluvené, nachystané… když v tom si to paní rozmyslela. Někdo jí totiž zavolal (anonym) a vyděsil ji informací, že pokud nás ubytuje, přijde o dávky, které dostávala. Informaci jsme ověřovali a byla to lež. Ale paní už se nenechala přesvědčit. (Kdoví, kdo to tenkrát byl. A proč to udělal. Ale vlastně je mi to dnes už vcelku jedno.) Pro nás to ovšem znamenalo, že jsme pár týdnů před svatbou nevěděli, kde budeme bydlet.

Od kamarádky jsem se dozvěděla, že její sestra s dalšími dvěma děvčaty bydlí na privátě, kde bude přes prázdniny jeden volný pokoj. A tak jsme v pondělí po svatbě naložili do auta těch pár věcí, co nám patřilo, a nastěhovali se do našeho „letního bytu“ v Bystrci. Byly to vcelku pěkné dva měsíce. Jenže na konci srpna bylo třeba vyklidit prostor.

Dneska se až divím, že jsme zůstávali tak klidní. Můj muž trochu hledal nějaký byt na netu, ale zdálo se mu to jako marný boj. Já jsem udělala jediné – zeptala jsem se v práci. Na to mi kolegyně říká: „Lenko, my máme dva volné byty. Přijďte se podívat.“

A tak jsme zas tak moc nehledali, ale našli! Byl to dům z první republiky, výtah ještě s dřevěnou, ručně zavírací klecí :-) Přímo v centru města a přitom ve velmi klidné čtvrti. Já to měla do školy pěšky pět minut, muž na tom taky nebyl s dojezdem zle. Jeden volný byt byl v přízemí, druhý naopak v nejvyšším patře. Vybrali jsme si ten horní, už kvůli výhledu na Hády. Cena dobrá, my spokojení. A bylo to :)

Dvůr Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje skýtal zejména pro děti (ale nejen pro ně) spoustu zajímavého k podívání. 

Byt měl malou předsíňku, ani ne 1,5krát 2,5 metru. V ní byl kuchyňský kout – dvouplotýnka, dřez, skříňka. Vedly odtud dvoje „dveře“ (teda spíš dvoje futra). Jedny do malé ale dostačující koupelny, druhé do pokoje. Ten byl podlouhlý, asi tak 3krát 6 metrů. Do něj jsme nastěhovali naše manželské letiště (To bylo fakt naše! Byla to první věc, co jsme si ještě před svatbou koupili. Nejdůležitější investice :), koberec a skříně jsme si půjčili od našich, ledničku jsme dostali od mého bratra, který ji už nepotřeboval, malý stůl měl manžel ještě z kolejí, dvě židle byli taky od našich (Byly to takové ty staré školní židličky, na kterých jsme sedávali ještě na základce. Škola je kdysi vyřazovala a tak je naši měli doma.) Z peněz, co jsme dostali darem k svatbě, jsme kupovali pračku (též důležitá investice) a mrazák (pro mě nedůležitá investice, ale manžel, odchovaný vesnicí, měl dojem, že bez mrazáku se nedá žít). Já jsem si zase nedovedla představit život bez knihovny, takže jednu skříň sežraly knížky (pro manžela zbytečnost :). Pak jsme měli počítač s tehdy ještě velkým monitorem, který jsme provizorně postavili na dva megarepráky (ty později sloužily ještě jako noční stolky). Jo, domácí kino je přece taky nepostradatelná věc :)

Nekuchařce, jako jsem já, takováto kuchyň stačí.

Co jsme za těch deset let dokázali do našeho miniaturního bytu nastěhovat:

- stůl pod počítač i s kancelářskou židlí

- další skříň a poličku na potraviny

- dětskou postýlku a později dvoupatrovou postel pro děti (o té jsem fakt nevěřila, že se tam vejde, ale vešla!)

- dětskou jídelní židličku (pořídili jsme ovšem skládací jídelní stůl a skládací židle, abychom se vešli)

- ocelové lano a na něm hacku (houpadlo na miminka) a houpací síť pro dospělé

- protože byt měl ještě staré třímetrové stropy, navrtali jsme si nad hlavy úložné police po třech řadách na každé straně (člověk by nevěřil, že do naší koupelny se vcelku pohodlně vejdou i domácí schůdky)

- nechyběla nám ani trouba, mikrovlnka a domácí elektrický gril

- police na dětské hračky (hračky zaberou tolik místa!!!)

Dalo by se říct, že jsme se doma celé dny váleli v posteli. :)

Pracovní nepořádek je u nás na denním pořádku.

No a samozřejmě postupně tři děti… Před příchodem nejstaršího nás někteří „rozumní“ z rodiny přesvědčovali, že takhle to přece nejde, že s dítětem nemáme šanci se tam vejít a že dítě potřebuje svoje pohodlí a to a onohle... U druhého ani u třetího už neříkali nic.

Tady jsem odpřebalovala tři novorozence.

Náš byt měl pro mě mnoho výhod. Předně – byli jsme stále pohromadě. Naučilo nás to ohleduplnosti a donutilo nás to nezavírat se každý ve svém světě (což bychom s našimi povahami asi dělali). I blízkost dětí jsem si vcelku užívala. Vůbec mi nevadilo „spát na hromadě“. Ta rána, kdy mi všichni naskáčou do mojí části postele, tahají mě za vlasy a přetahují se o to, kdo se bude tulit s maminkou (táta by se taky přetahoval, ale už to vzdal :), si docela užívám. A jsem ráda, že tento zvyk přetrvává i tehdy, když už máme na spaní víc místností.

Samozřejmě druhou stranou mince je, že nemáte kam utéct. Na patře s námi bydlel jeden milý soused a ten mi kdysi ve výtahu říkal: „Počkejte, vy vlastně bydlíte v tom menším bytě, že? (Jeho garsonka totiž byla o chlup větší). Teda, vy se musíte mít rádi!“ Jak moc se máme rádi, to posuzovat nebudu. Ovšem pravda je, že jednou jsem sbalila dítě, práskla dveřmi a šla přespat ke kamarádovi. (Kamarád si se mnou popovídal, pak jsme se pomodlili růženec, uložil mě do pokoje pro hosty a ráno jsem šupandila zase domů :). Můj muž taky několikrát prásknul dveřmi a jezdil dlouho do noci šalinou po městě sem a tam. Párkrát přišel až nad ránem. Co mezitím dělal (když už šaliny nejezdí), jsem raději nikdy nechtěla vědět. Byla jsem ráda, že se vrátil.

A tak si myslím, že jsme náš malý byt využili na sto procent, a protože už není kam se v něm dál rozvíjet, je dobře, že se stěhujeme do většího. Brzy budeme odevzdávat klíče. Možná zatlačíme i slzu v oku :)

Tohle mi bude trochu chybět.

PS1: Pro upřesnění musím dodat, že na obou stranách máme rodiče s velkými domy a zahradami, kde nás vždycky rádi přivítali. Takže od té doby, co máme dvě a více dětí jsme málokterý víkend trávili u nás doma. K babičkám jsme jezdili i tehdy, když byl někdo nemocný a chtěli jsme omezit šíření bacilů. A jejich úložné prostory jsme využívali na zimní věci v létě a na letní v zimně... Bez babiček a dědečků by to nešlo, to je fakt.

PS2: Co mi bylo na našem malém bytě opravdu líto? Že nemáme kam zvát návštěvy. Tak to se doufám teď změní!