Když jsem ještě chodila do práce, bylo pro mě slovo detox jenom součást práce s drogově závislým klientem. Já jsem byla pouze zprostředkovatel. „Ano, vyřídíme detox… máš takové a takové možnosti… zavoláme, domluvíme… nástup máš tehdy a tehdy… tady máš doporučení… nezapomeň si vzít to a to…“. Tím naše činnost skončila. Jak to dopadlo, záleželo jen a pouze na konkrétním klientovi.

Že bych já sama někdy detox potřebovala, jsem si poprvé pořádně uvědomila na mateřské dovolené. Ovšem můj problém nebyl s drogami, nýbrž se sociálními sítěmi. Sama v cizím městě, zavřená doma s malým dítětem, jsem potřebovala být v kontaktu s okolním světem, tak jsem se víc a víc uchylovala do náhražky světa, do virtuální reality. Několikrát během hodiny jsem strašně nutně potřebovala zkontrolovat, jestli se náhodou něco nezměnilo na facebooku či na signálech (většinou ne). Vždycky večer jsem byla na sebe naštvaná, kolik času jsem tak promrhala, kolik času jsem mohla věnovat hraní si s dcerkou a objevování jejího světa, úklidu domácnosti, péči o vlastní seberozvoj, ... Loňský advent jsem se proto rozhodla strávit tím, že nebudu chodit na FB a na signály. A ejhle, ono to šlo. Najednou jsem měla víc času na kdeco jiného. Když jsem se ale kolem Vánoc znovu přihlásila, velice rychle jsem se opět dostala do starých kolejí.

Snažila jsem se ale dál. Několikrát jsem např. na ŽMM avizovala, že po nějakou dobu nebudu k dispozici, ale vydrželo mi to většinou pár dní. Na Facebooku jsem postupně přestala sledovat nejrůznější stránky, skupiny, lidi. Snažila jsem se rozmýšlet nad tím, co kam přidávám (na FB jsem de facto přestala přidávat jakékoliv statusy, o fotkách ani nemluvím; na ŽMM to bylo těžší, neboť mám pocit, že tam je bezpečné a uzavřené prostředí lidí, kteří jsou na jedné vlně a kteří mi rozumí). Snažila jsem se sociální sítě navštěvovat v době, kdy dcera spala, ale i tak jsem často brala telefon do ruky několikrát během dne. Kromě promarněného času jsem však vnímala, že co na internetu čtu a co na mě tak různě vyskočí, na mě silně působí  - a často negativně. Musela jsem si vybírat, čemu budu věnovat pozornost, a i přesto jsem často narazila na něco (hlavně co se týkalo porodu či dětí), nad čím jsem pak dlouze přemýšlela a mnohdy mi to nedalo spát. Vnímala jsem, že potřebuju vypnout, dovolit si být off-line, soustředit se na sebe, na svoje miminko, na dceru, ponořit se do sebe a nenechat se rozptylovat tím, co jsem kde na internetu četla.

A tak jsem se rozhodla pro detox. Měsíc před termínem porodu jsem bez jediného slova přestala sociální sítě navštěvovat. Najednou jsem měla přes den mnohem víc času na dceru a na domácnost. Večer jsem si musela hledat jinou zábavu než jenom brouzdání po netu (většinou nejsem schopná dělat něco fyzicky náročného – např. úklid). Takže jsem po dlouhé době začala večer číst, občas něco tvořit. Došlo mi, jak mě obě tyto činnosti baví. Když tvořím, naplňuje mě to a uvědomuju si, že mi to jde. Soustředím se víc na sebe, na reálný svět a je mi v tom dobře. Už několik týdnů jsem své účty na sítích nezkontrolovala a vůbec mi to nevadí.

Mám-li být upřímná, trochu se děsím toho, až se opět přihlásím. Mám strach, že opět spadnu do onoho bezcílného brouzdání, že opět promrhám čas, kterého s dvěma malými dětmi asi nebude nazbyt, že opět budu na sebe naštvaná, co všechno jsem mohla udělat v reálném světě, a neudělala kvůli tomu virtuálnímu. A taky vím, že úplně se vzdát sociálních sítí se mi asi dlouhodobě nechce.

Každopádně teď si užívám svůj detox od virtuální reality. Cítím se svobodná. A taky vděčná za to, že mám příležitost učit se lépe hospodařit s darovaným časem. Že můžu jít víc do hloubky ve vztahu sama k sobě, ke své dcerce, k zatím nenarozenému miminku, k manželovi. Že se učím vnímat své potřeby a nějak na ně reagovat. Že můžu tvořit a naplňuje mě to. Že objevuju kouzlo „nemuset“ zkontrolovat sociální sítě a že je mi v tom dobře. Že se zkrátka učím žít v reálném světě a neutíkám do toho virtuálního. Díky Bohu za to!

\\192.168.20.100\Obrazky\Fotky\Marteo_Fotky_z_mobilu\16.11.2018\IMG_20181110_222907.jpg

Po několika letech jsem vzala do ruky pastelky. Kreslila jsem si to, co jsem chtěla já, nikoliv co po mně chtěla dcerka. Tady je výsledek, který patří do kategorie „tvoření“ :).

@Marteo