Na naše první dítě jsem čekala několik let, to už se tak nějak všeobecně ví. Teď máme Advent a Vánoce takřka za dveřmi. Je i moje druhé těhotenství takový můj osobní advent, prožívám toto druhé těhotenství stejně?

První těhotenství bylo sice zázrak a požehnání, ale všichni jsme jej v koutku duše očekávali. Když jsme tu radostnou zprávu řekli nejbližší rodině, nikdo nejevil žádnou srdcervoucí radost, ba dokonce jsem u některých vycítila téměř oddechnutí, ve smyslu "No konečně, o modlitbu míň". Jen pár blízkých lidí mi řeklo, že to považují za opravdový zázrak.

Aniž bych tušila, že čekáme chlapečka, zpívala jsem mu "Chtíc, aby spal..." téměř celou dobu adventní i vánoční. A vlastně mi to zůstalo i po synkově narození. Prostě, pro mě to byl zázrak největších rozměrů.

Každý den prvního těhotenství jsem měla čas jen sama pro sebe a miminko, zpívala jsem mu, modlila jsem se a každou svou "nevolnost" jsem vnímala jako dar. I já, nejmenší z nejmenších, Pane, jsem hodna Tvého zázraku... Přijala jsem roli matky se vší pokorou a úctou, bála jsem se i mít špatně myšlenky, aby to jakýmkoliv způsobem neovlivnilo vývoj miminka (před i po narození).

Musím přiznat, že jsem si téměř jako Panna Maria připadala, nejvíc v okamžiku, kdy mi lékaři několik měsíců po narození synka řekli, že s vadou, která mi byla zjištěna v den porodu, NELZE přirozeně otěhotnět. (A přece šlo - náš blonďáček je toho důkazem!)

Zprávu, že další dítě už nepřichází v úvahu, jsem zpracovala na své poměry celkem statečně. (Jedno dítě máš, co chceš víc?)

Veškerou svou mateřskou lásku jsem tedy soustředila na syna - "...požehnaný plod života mého..."

Jenže pak přišel červen 2018 a já jsem v naprostém šoku zjistila, že čekáme miminko druhé.

V průběhu tohoto těhotenství už nemám tolik času na "sebe a miminko", už je tu starší syn, který mě potřebuje. Už není čas na nějaké noční úvahy, musím fungovat. I když tu je manžel a další příbuzní, i tak jsem zatím pro synka ta nejdůležitější osoba.

Druhé těhotenství jsem prožívala už během letních veder, kdy jsem za celý den byla leda schopná vyjít na zahradu a žít ve stínu stromů. Žádné veselé myšlenky, důležité bylo prostě přežít.

I tentokrát prožiji těhotenství během Adventu a Vánoc. Jenže tento advent se zatím zdá úplně jiný než první "těhotný". Už se ohromně těším, až se druhé dítě narodí, až skončí potíže, které mě celou dobu provázejí. Celý můj "advent" je pro mě spíš křížová cesta než doba očekávání a radostného prožívání každého okamžiku.

I to, že nemusím připravovat tolik věcí pro miminko ze mě trochu dělá lenocha a prostě se už nemůžu dočkat, až přijde ten okamžik O, až bude miminko doma, až bude "po Vánocích".

www.pixabay.com CC0

Kdybych žila v době prvního příchodu Ježíše Krista, byla bych taky tak "nervózní", že jsem součástí zázraku?

Teď netrpělivě čekám druhý příchod Ježíše Krista. Už mám nějaké zkušenosti zaznamenané v Bibli a teologických knihách, a přesto se nepřipravuji tak, jak bych asi měla.  Beru druhý příchod jako samozřejmost, jako něco, v čem jsme si asi i "jistá v kramflecích". Po prvním příchodu dítěte tak nějak všichni (teo)logicky věříme - víme, že druhý příchod Ježíše - miminka - bude, jen nám nikdo na světě není schopen přesný den příchodu - porodu. Bude to dnes? Nebo za měsíc? 

Ale stejně se nepřipravujeme tak, jak bychom měli... Na příchod malého "miminka", které bude chtít hlavně, HLAVNĚ naší lásku a otevřené srdce.