Za chvíli Vánoce. Tolik věcí, co musím, chci a snad stihnu. Nevím, jestli je to tento rok pro mě hmatatelnější, ale i lidé jsou tím nakaženi. Že by měli mít někoho u sebe, nejlépe si ho najít jako vánoční dárek. Upřímně, ta představa je pro mě lákavá, filmy nás (nejen ženy) naučily, že Štědrý den je den kouzel, kdy se něco stane.
Ale nestane se nic. Den bude stejně dlouhý, cukroví stejně chutné a naděje stále stejná. Tolik nabídek na vztah, co teď, mi nepřišlo, ani když jsem nabízela ořechy. Jsem v tom věku, kdy už jen to, že člověk je stále svobodný, začíná o něčem vypovídat. A já svůj čas ještě tak „špatně“ trávím s lidmi, jež jsou mimo moji věkovou kategorii.
Ono to není lehké být sám, ale člověk si zvykne. Myslím, že získá jakousi vnitřní sílu, jež je mu přítelem. Má čas na jiné věci a samota je vlastně někdy moc fajn. Člověk si začne všímat těch mikro věcí, začne se radovat z obyčejného dne a především - učí se mít rád sám sebe. Ta očekávání ale nemizí. Mít někoho, na kom nám záleží a komu záleží na nás. Chce to znovu se zamilovat do toho, co člověk dělá, do těch chvil, kdy tráví čas sám se sebou, umět porozumět sobě, svému tělu, duši. A to jsou ty neocenitelné chvíle, kdy vám ta samota dá ty největší poklady. Umět si ujasnit priority, začít znovu být sám se sebou rád.
A když už ty své priority máme, popřemýšlet, co dál. Myslím, že láska chodí po špičkách, tiše se vkrádá a ne hlasitě oznamuje jestli mě někdo chce. Možná se bojím, že když odmítnu teď, jiné nabídky už nepřijdou. Ale já momentálně opravdu nechci být s někým jen proto, že jsou Vánoce a abych nebyla sama. Lehounká bolest kráčí ruku v ruce s vděčností. Tak... až někdo přijde, snad nebudu připravena. A on se nebude hloupě ptát, ale jednat.
Je krásné si užívat toho, jak obyčejný úsměv v těch šedých dnech mění lidi, i mě. Baví mě to. Znovu navštívit Boha, ty své milované lidi okolo sebe a projevit jim kapku vděčnosti, že tu jsou se mnou. Nevýslovný dar, jež si neuvědomujeme. Pro každou chvíli tu byl někdo, kdo se objevil, aby mi pomohl a zase zmizel. A já vůči těmto lidem cítím obrovskou vděčnost, jež nutí člověka předat to dál. Na všechno přijde správný čas a je podle mě jedno, jestli je člověk někde na akci, nebo zase spěchá do práce. Vždyť Bůh tak miluje „náhody“!
Zatím budu u Betléma, toho našeho, na náměstí, a pozorovat svou druhou životní lásku - děti. Přát si, aby to jednou taky vše vyšlo tak, jak má. Ale ještě přeci není konec...
Foto: Pennywell Farm
Docela by mě zajímalo, v jaké společnosti se @Heiduška pohybuješ, ve 22 mě nikdo otázkami na vdavky nesoužil a
jako vdaná bych mezi svými spolužáky byla pravděpodobně za exota :-)).
Moc Ti fandím v odhodlání "nebýt s někým jen kvůli Vánocům nebo abych nebyla sama", tlak okolí umí být někdy úmorný...
I když jsme mezi svými milovanými, je nám fajn, nemáme žádné trápení, stejně ten partner chybí. Z té prázdnoty se v duši roztahuje smutek. Toužíme se zamilovat, podat tomu druhému ruku, cítit jeho teplo i lásku, kterou ucítíme v pouhých drobnostech, v úsměvu, ve vzájemné pomoci, v nesobeckém jednání, v pozornosti toho druhého. Bez toho tepla u srdce je smutno. Naděje sice neumírá ale přes to ji někdy postrádáme a slzy nám stékají po tvářích...
Napsala jsi své pocity tak výstižně a krásně...
Lehounká bolest, tichounký smutek kráčí ruku v ruce s životní vděčností, radostí srdce. Jsou tu Vánoce a Pán Ježíš slaví narozeniny se všemi lidmi. Je tu pro každého člověka.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.