Sobota 22. prosince 2018.

Probouzím se na kolejích. Na svém pracovním stole nacházím dáreček a vzkaz od Ježíška... dostatečná zásoba barviček na zkouškové mě moc potěšila!
Obouvám si pohorky. Vždycky, když si obouvám pohorky, je to pro mě symbolika dobrodružství a toho nestát v životě na místě, ale vydávat se znovu a znovu s odvahou na Cestu.
Na nádraží čekám na světlušky - vyrážíme na vánoční výlet.

Každá z nás vkládá do plátěnky jeden anonymní vánoční dáreček, z něhož si zanedlouho opět každá z nás jeden vylosuje. Vedoucí zůstává u dárků, aby je hlídala, a zbytek světlušek se vydává pro dřevo, protože jedna z nás bude skládat skautský slib.
Jaké je světlušek překvapení, že po návratu ze dřeva najdou "hlídačku dárků" spící a svázanou provazem. Myslela si, že dárky hlídala dobře, ale evidentně usnula… někdo tu byl a dárečky vzal! Nacházíme stopu. Červená vánoční stuha, kterou byla převázána plátěnka s dárky, je roztrhaná na kousíčky a někam vede. Stopa nás dovedla za chlapcem z vedlejší vesnice. Toho jsme znali, občas kradl slepice a mezi vesničany nebyl oblíben. Měl zvláštní otrhaný klobouk a na naše otázky nechtěl odpovídat a tvrdil, že dárky neukradl. Přemýšlely jsme, jak ho potrestáme a rozhodly jsme se hlasovat.
V tu chvíli ale k nám došel chlapcův dědeček, ať ho hned neodsuzujeme, ať si nejprve vyslechneme jeho příběh. Jeho vnuk byl velice chudý, rodiče mu zemřeli a tak žil jenom s dědečkem. Chlapec se chtěl dědečkovi odvděčit za jeho péči a v lese viděl nějaké dárky, tak mu je chtěl dát k Vánocům. Slepice kradl, protože občas neměli co jíst.
Světlušky mu odpustily, dárečky jim vrátil a ony ho vzaly i s dědečkem mezi sebe. Některé holčičky se s nimi samy od sebe podělily o svačiny, co jim maminky nachystaly. Také vzaly dědečka mezi sebe a ke stromečku, který nazdobily zvířátkům.

Poselstvím výletu pro malé světlušky bylo nesoudit na potkání lidi, protože nikdy nevíme, co prožili a proč jednají tak, jak jednají…

Z výletu se vydávám autobusem zpět k nám domů. Vystupuji. Na zastávce se očkem podívám, kdy mi jede tramvaj domů. Je víkend, tak si tročku počkám. Nevadí. Pousměju se. V hlavě si totiž přehrávám celý dnešní den, výlet a děkuji Bohu za to, že můžu být součástí tak super party ve skautu a že jsme spolu prožily dnes tak pěkné chvíle. Děkuji, že mě rodiče jakou malou do skautu přihlásili. Tolik mě to obohatilo v různých směrech a jsem ráda, že malým světluškám můžu předávat to, co mi vlastním příkladem tenkrát předaly moje vedoucí. Byly mi vzorem. Skautská cesta je velké dobrodružství…

Jak má cesta domů pokračovala, se můžete dočíst v příspěvku Na cestě domů.

Autorkou je členka ŽMM.
Fotografie: archiv autorky