Když jsem poprvé slyšela o respektující výchově, ještě se mě toto téma prakticky vůbec netýkalo, a tak jsem jej hodila za hlavu se slovy: „Jo, hezky se to poslouchá, ale když dítě zlobí, prostě se mu dá na zadek. Žádné domlouvání nebo vysvětlování, to přece nefunguje.“ Nechápala jsem, že naši známí nedají svým zlobícím dětem jednoduše výprask, když si to očividně zaslouží.

Dnes máme doma rok a půl starou dceru a téma výchovy řeším každý den rovnou v praxi. Pojem „zlobivé dítě“ pro mě není tak jednoznačný, jako kdysi býval. Existuje vůbec dítě, které si jen tak zlobí?

Bohužel nelze ty každodenní problémové situace předem nastudovat a promyslet. Nemám mnohdy ani čas na to, nejprve se v klidu nadechnout... Na každou akci (dítě) přichází reakce (máma). Jasně, reakce by vůbec nemusela přijít hned, pokud nejde o život. Stačilo by přeci jen chvíli počkat a nechat dítě být. To zatím neumím.

Já reaguji okamžitě a první, co u mě nastupuje je (postupně) – zakázat, vynadat, křičet na ni, plácnout. Na to poslední došlo všehovšudy tak dvakrát. Ale ani k tomu dojít nemusí a hodně si to pak vyčítám. Děti v tomto věku ještě neznají pocit viny za to, že něco provedly. Dítě začíná do minuty objevovat ten úžasný svět někde jinde. A máma se může utrápit. Co když uvnitř toho malého člověka zůstávají šrámy, které se nikdy nezahojí? Zase, už ZASE jsem to nezvládla.

Obrázek: Pixabay.com, Bob_Dmyt (C00)

Celý život dostávám od okolí nálepky typu „pořád v pohodě, veselá, milá a hodná…“. Kdysi jsem za to byla ráda, ale teď mě to spíše štve a vyčerpává, protože si taková vůbec nepřipadám. A nejen to - i mí nejbližší poznali, že taková přeci nejsem. Uvnitř mě je strach, obavy, pesimismus, toužím se často uzavřít okolnímu světu.

Jaká tedy jsem? Taková, jakou mě vidí okolí, nebo naopak taková, jakou mě znají mí nejbližší? Co když nejsem ani jedno, ani studená, ani horká, jsem tedy nijaká? Jak můžu s tímto správně vychovávat dceru, tak aby cítila jistotu a stálost? Mohu pro ní vůbec být vzorem? Nejlepší přeci je, odevzdat vše Pánu Bohu, ale jak? Umím vůbec sama sebe odevzdat?

A tak i dnes, jako každý den, usínám s NADĚJÍ, že zítra to bude lepší a zítra už budu vědět to, co jsem dnes nevěděla. A modlím se…

Pane Bože, dej mi prosím větší VÍRU v Tebe, vždyť Ty víš dobře, co děláš, vždyť Ty jsi chtěl, abych se stala matkou. Dej mi, prosím, větší víru v sebe, že tuto životní roli zvládám, že jsem nejlepší mámou pro naši dceru. Pane Bože, děkuji Ti za LÁSKU, kterou jsi mi v životě dal poznat. Prosím Tě, Pane, za všechny maminky, které prožívají to stejné, co já. Amen.

Autorkou je členka ŽMM