Když jsem poprvé slyšela o respektující výchově, ještě se mě toto téma prakticky vůbec netýkalo, a tak jsem jej hodila za hlavu se slovy: „Jo, hezky se to poslouchá, ale když dítě zlobí, prostě se mu dá na zadek. Žádné domlouvání nebo vysvětlování, to přece nefunguje.“ Nechápala jsem, že naši známí nedají svým zlobícím dětem jednoduše výprask, když si to očividně zaslouží.
Dnes máme doma rok a půl starou dceru a téma výchovy řeším každý den rovnou v praxi. Pojem „zlobivé dítě“ pro mě není tak jednoznačný, jako kdysi býval. Existuje vůbec dítě, které si jen tak zlobí?
Bohužel nelze ty každodenní problémové situace předem nastudovat a promyslet. Nemám mnohdy ani čas na to, nejprve se v klidu nadechnout... Na každou akci (dítě) přichází reakce (máma). Jasně, reakce by vůbec nemusela přijít hned, pokud nejde o život. Stačilo by přeci jen chvíli počkat a nechat dítě být. To zatím neumím.
Já reaguji okamžitě a první, co u mě nastupuje je (postupně) – zakázat, vynadat, křičet na ni, plácnout. Na to poslední došlo všehovšudy tak dvakrát. Ale ani k tomu dojít nemusí a hodně si to pak vyčítám. Děti v tomto věku ještě neznají pocit viny za to, že něco provedly. Dítě začíná do minuty objevovat ten úžasný svět někde jinde. A máma se může utrápit. Co když uvnitř toho malého člověka zůstávají šrámy, které se nikdy nezahojí? Zase, už ZASE jsem to nezvládla.
Obrázek: Pixabay.com, Bob_Dmyt (C00)
Celý život dostávám od okolí nálepky typu „pořád v pohodě, veselá, milá a hodná…“. Kdysi jsem za to byla ráda, ale teď mě to spíše štve a vyčerpává, protože si taková vůbec nepřipadám. A nejen to - i mí nejbližší poznali, že taková přeci nejsem. Uvnitř mě je strach, obavy, pesimismus, toužím se často uzavřít okolnímu světu.
Jaká tedy jsem? Taková, jakou mě vidí okolí, nebo naopak taková, jakou mě znají mí nejbližší? Co když nejsem ani jedno, ani studená, ani horká, jsem tedy nijaká? Jak můžu s tímto správně vychovávat dceru, tak aby cítila jistotu a stálost? Mohu pro ní vůbec být vzorem? Nejlepší přeci je, odevzdat vše Pánu Bohu, ale jak? Umím vůbec sama sebe odevzdat?
A tak i dnes, jako každý den, usínám s NADĚJÍ, že zítra to bude lepší a zítra už budu vědět to, co jsem dnes nevěděla. A modlím se…
Pane Bože, dej mi prosím větší VÍRU v Tebe, vždyť Ty víš dobře, co děláš, vždyť Ty jsi chtěl, abych se stala matkou. Dej mi, prosím, větší víru v sebe, že tuto životní roli zvládám, že jsem nejlepší mámou pro naši dceru. Pane Bože, děkuji Ti za LÁSKU, kterou jsi mi v životě dal poznat. Prosím Tě, Pane, za všechny maminky, které prožívají to stejné, co já. Amen.
Autorkou je členka ŽMM
Nezlobí děti, ale rodiče. Pojem "zlobivé dítě" vznikl proto, aby rodič nemusel přebírat odpovědnost za svoje nezodpovědné chování nebo vady charakteru.
A máte děti, radime?!? Zrovna u tohoto článku opravdu nemám pocit, že by se autorka jakkoliv chtěla zbavit zodpovědnosti. Naopak si velmi dobře pamatuji na naprosto stejné pocity při výchově svých dětí, snahu dělat to co nejlépe a každodenně se přesvědčovat, jak je to těžké. Autorce moc držím palce.
Ja s respektujici vychovou nesouhlasim, ale respektuju ji v pripade, kdy dite jevi znamky dobre vychovy.
Vadi mi casto jen to, ze my matky, ktere na deti kricime a davame na zadek apod. jsme za nejvetsi tyrany svych deti a podle nekterych jsme se matkami nikdy stat nemely. Coz verim, neni pripad autorky clanku. Pisu spise obecne.
Takze kazda rodina at pouziva vychovu jakou chce, hlavne at je efektivni a s laskou. Neni dulezite delat vsechno spravnr. Nejdulezitejsi prece je, kdyz dite nasi lasku citi.
Nezlobí ani rodiče. Neznám jediného rodiče, který by byl záměrně protivný nebo zlý na své dítě. Rodiče, když pomineme asociální případy, své děti milují a chtějí pro ně jen to nejlepší včetně hezkých láskyplných vztahů a komunikace. Bohužel jsme lidé nedokonalí a v slabosti, únavě, tlaku okolností podlehneme snadným primitivním formám chování když nezvládneme situaci. Ale stejně jako dítě nezlobí, když nezvládá nějakou situaci, stejně nezlobí i rodič. Děti se učí umění klidné komunikace a stejně i my rodiče se učíme. Holt se věci ne vždy podaří. Ale velmi se ohrazuji proti tvrzení, že rodiče zlobí!
Dodatek: tím ale neomlouvám špatné chování, po pochybení je samozřejmě potřeba se omluvit a napravit co jde.
A souhlasím s @jankac, že ve výchově je nejdůležitější láska, děti vždy cítí, zda jsou či nejsou milovány. V láskyplném prostředí se chyby mnohem líp odpouštějí a napravují.
No a ještě mi příjde, ale to je jen pohled. Že na respektujici vychovu často narážím u rodin, kde je dítě jedno či dvě a rodina bydlí v bytě nebo ve městě, kde na to prostě má, řeknu-li blbě "čas". Nedokážu si moc představit aplikovat respektujici vychovu na vesnici, kde máte třeba 5 dětí, statek, zahradu, pole, apod. a "nevíte kde dřív skočit". Ale možná mě někdo vyvede z omylu :-) To jen, co mě k tomu ještě napadlo. Snažím se tuto volbu respektovat, i když mi to přijde nepochopitelné :-)
DenaH: To jestli děti mám či nemám, nemá vliv na to zda je pravda to co jsem řekl. Projev jakékoliv agrese, kam řadím i to křičení, je jasný projev toho, že jsme ztratili kontrolu nad svými emocemi. To jak se s tím vypořádáte je na vás. Netvrdím přece, že je to lehké ale Ježíš tvrdí že jeho břímě je lehké, tak to vám může být útěchou :).
@jankac snažím se praktikovat respektující výchovu, bydlím na vesnici, rekonstruujeme dům, starám se o zahradu a zvířata a mám zatím čtyři děti 😊. Plus své koníčky. Nemyslím si, že respektující a kontaktní výchova souvisí s množstvím povinností rodiče. Za mě je to spíš o ochotě pracovat na sobě, překračovat hranice komfortní zóny a učit se trpělivosti k ostatním i sobě mimo jiné i v časovém presu.
Zeny, zkuste nejdriv porovnat, co rozumite pod pojmem respektujici vychova... Casto se stava, ze si pod tim nekdo predstavi benevolenci, kdy rodic vse dovoli a necha si deti skakat po hlave, muze se udrit a dite nedela nic. To se pak s odpurcem naprosto uprimne shodnu, ze tak to teds doma mit nechci... 😉
Jo, nad tím jsem taky přemýšlela, že mají lidi obvykle dost zkreslené představy o RV. Vlastně si u často představují jako takovou malou rodinnou anarchii 😊
@felis Díky :-) vyvedlas mě z omylu :-) A fandím na dálku!
Já nechci útočit tuto ani obhajovat svou výchovu. Věřím, že každá děláme, co je v našich silách.
Samozřejmě, já taky nechtěla dehonestovat jakoukoli jinou výchovu. Myslím, že ani nejde praktikovat čistě a beze zbytku jeden konkrétní typ výchovy, protože každý (dospělý i dítě) je originál a každé dítě potřebuje něco jiného. Kdybych říkala např. že jsem nikdy dítěti nedala na zadek, lhala bych. Dala a nestydím se za to a ani toho nelituji, jsou chvíle kdy jde o život, a tyto případy užití jsou opravdu výjimečné a zásadně ne v afektu. Máš pravdu, že každý děláme, co je v našich silách, dokonalost nás čeká až v nebi 😉.
Ať žijí emoce! Ať žijí i negativní emoce! Prosím vás, vy si dovedete představit někoho sobě blízkého, kdo je pořád vysmátý, v pohodě... a kdo by vám za chvilku nelezl na nervy? :)
U nás v rodině to emocema žije každou chvíli. Nedovedu si představit, že bych všechno vždycky zvládala v pohodě a s ledovým klidem... připadala bych si jako stroj.
Pamatuji si velmi dobře, jak mě pobyt doma s prvním dítětem vyvedl ze sebeomylu, jak jsem dobrá, skvělá a všechno s přehledem zvládám (tedy já bych to o sobě tenkrát takto samozřejmě neřekla, ale byla jsem tak nějak spokojená sama se sebou a to dítě mi v tom docela udělalo hokej :)
Po letech přichází jistá otupělost. Situace, které člověka dříve vyváděly z míry (např. dítě se záchvatem vzteku) ho najednou většinou nechávají vcelku klidným. Těžko říct, jestli je to výsledek práce na sobě anebo výsledek rutiny.
Já to vnímám tak, že když na sobě cítím, že začínám být příliš podrážděná a běžné situace s dětmi nezvládám v takovém klidu, jak bych si přála (což není úplně bez emocí), tak to není výsledek rodičovského selhání, ale spíš únavy. Takže nejvyšší čas dát děti na chvíli babičce, třeba.
Kollenka: Emoce nejsou tabu, ale jde o to jak s nimi nakládáš. Kontrola emocí znamená: nenechat se psychicky rozložit, nehysterčit, nepropadat násilí. Pokud je OK křičet a chovat se hnusně když jsem ve stresu a cítím hněv, pak je taky OK, když si ten hněv na někom vyleju násilím (a jakákoliv forma násilí je přijatelná, protože jsem ospravedlněn tím, že emoce přece musím ventilovat nebo tím, že mě dotyčná osoba naštvala).
Jakubův 3:8 ale jazyk, to nezvládnutelné zlo plné smrtelného jedu, žádný člověk zkrotit nemůže.
Oh,autorko mila.Jak jak ja ti rozumim!!!!! Pred temer osmi lety bych mohla napsat uplne stejny clanek.
Při čtení článku jsem si vybavil tenhle virál:
https://www.youtube.com/watch?v=PITAQOYO1FU
Dětem je třeba taky dopřád určitý prostor pro to aby se mohly realizovat. Totiž abychom jim furt vše nezakazovali z (naších) obav že něco rozbijou. Protože pokud kolem dítěte postavíme virtuální ohrádku tvořenou zákazama, tak si vlastně nemůže nic vyzkoušet a nic se naučit (teda bude umět jen "zlobit"). Jako příklad... ze strachu aby dítě nerozbilo nádobí mu nedovolíte nádobí mýt... Ale to pak může vzbuzovat v dítěti pocit, že vlastně nic nemůže dělat, protože okolí mu nedůvěřuje a vzbuzuje dojem, že vlastně nic neumí. Místo nikam nevedoucích zákazů by tedy mohlo být vedeno směrem, kdy dostane úkol, něco se naučí a prokáže své schopnosti, které budou následně oceněny... Je to jen úvaha nemusíte se jí řídit.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.