Začalo to docela nevinně: dostala jsem chytrý telefon. Měla jsem radost, že jsem ve spojení se světem. E-maily, Viber, Facebook, Instagram, Signály... Časem jsem začala být na mobilu neustále. Přes noc ležel na nočním stolku a hned po probuzení jsem „spěchala“ na internet, zjistit, co se stalo nového, proletět sítě, pročíst diskuze, prohlídnout nově nasdílené fotky… Telefon jsem brzy brala i do koupelny, na záchod, do kuchyně a k jídlu. Když jsem se šla modlit a uviděla jsem blikající zelené světýlko se zprávou, místo modlení jsem si začala psát. Když jsem něco začala tvořit a v tu chvíli pípl mobil, tvoření šlo stranou. Dokonce i večer v posteli jsem byla schopná psát si přes Messenger s kamarádkou.

Měla jsem to jako odpočinek, relax… a vyklubala se z toho pěkná závislost. Přitom když jsem byla třeba ve městě či někde pryč, tak mi internet vůbec nescházel.

Závislost začala být znát i na mém chování a vztazích.

Dětem jsem odsekávala a byla na ně často nepříjemná, protože mě pořádně rozčilovalo, když na mě mluvily a já se tak nemohla soustředit na diskuse či zprávy. Kolikrát se i stalo, že jsem dětem pustila pohádku, jen abych si mohla něco dočíst a měla „na chvilku klid…“ Když mě manžel vidíval s telefonem v ruce, zlobil se: „Už zas?“ Ale mě to nepřišlo divné. Přišlo mi super, že jsem ve spojení se „světem“. Nedělám přece nic špatného…

Nechápala jsem ty různé adventní výzvy zaměřené na to, jak být bez sociálních sítí. Proč bych to měla dělat já? Já to přece zvládám, jdu si tam kdy chci…

Ale opak byl pravdou. Nezvládala jsem to vůbec. Co pět minut jsem si projížděla oblíbené stránky a neustále jsem byla myšlenkami úplně pryč. Kolikrát jsem z toho měla divný, rozladěný pocit. "Jak to, že nikdo ještě nepřispěl nic nového," honilo se mi hlavou. Nechtěla jsem, aby mi něco uniklo. Byla jsem přehlcená nejrůznějšími články, diskuzemi, zprávami. Několikrát jsme se dokonce s kamarádkou trochu pohádaly (a přitom by stačilo, kdybychom si to vyříkaly naživo…). Pocity marnosti, prázdnota.

Začaly mi unikat důležité věci. Přemýšlela jsem nad problémy cizích lidí, ale situace doma šla mimo mě. Utíkala jsem do virtuálna, kde jsem měla pocit, že mi lidi rozumí, a to nebylo dobře.

I když jsem si to časem uvědomovala víc a víc a mockrát jsem se zpovídala, že na internetu mařím čas, že křičím na děti, … nevěděla jsem, jak z toho ven. Mívala jsem různá předsevzetí, že se čas na internetu budu snažit omezit, ale nedařilo se mi to. Chtěla jsem zpět tlačítkový mobil, u něj jsem to nemusela řešit.

Změna nastala na Silvestra. Známá se mě ptala, jestli si myslím, že je wi-fi škodlivá, nebo je to hoax. Bylo mi to fuk. Stejně, i kdybychom ji vypli, tak to lítá všude kolem nás. Pak jsem se ptala manžela, on se o to začal zajímat, a pak, sám od sebe, wi-fi vypl.

A mně se najednou tak ulevilo!

Neskutečně mě překvapilo a překvapuje jaký pokoj teď zažívám. Nemusím neustále sledovat mobil, zda mi bliká zelené světýlko. Nemusím neustále odpovídat kamarádkám. Nesleduji bez přestání, co je nového tam a tam… Mám čas žít TADY A TEĎ, ne neustále s tou malou blikající krabičkou. Z ní se opět stal telefon jen na volání a sms.

Mám čas na děti, dívám se do jejich tváří. Jsem na ně laskavější a ony ke mně. Vidím, jak rostou, raduju se s nimi. Najednou mám kupu volného času. Na Boha, na rodinu. Mám z toho velikou radost a pokoj. Můžu víc číst a začala jsem tvořit. A nic mě u toho neruší…

Neříkám, že jsem z toho úplně venku. Ale chci, aby Králem roku 2019 i dalších byl Kristus a ne internet. Bohu díky za vše, co bylo, a za vše, co bude!

Pojďte do toho se mnou!

 

PS: Následující úryvek z knížky Marka Váchy, Radost z Boha, mě hodně povzbudil. Snad povzbudí i vás:

„Napřed nepříjemné práce, stoprocentní soustředění na školu, pak stoprocentní odpočinek. Napřed věci, do kterých se ti nechce, nebo z nich máš strach, pak čistá zábava spojená s dobrým pocitem, že to máš úspěšně za sebou. Raději skutečné přátele než virtuální v jeskyni pokoje. Úplně nejhorší stav, kdy špatně odpočíváš, protože vzadu v hlavě víš, že ses měl učit. Škoda těch hodin, kdy se ani neučíš, ani neodpočíváš. Škoda promarněných hodin na sociálních sítích, kdy je výsledkem veliké nic. Buď v tom prosím důsledný.

[…]

Bůh ti dá pět hřiven, zamává, odcestuje. Teď je musíš podnikavě využít. Ale nejsou tvoje. Máš něco, co bys nebyl dostal? Ale všecko mé je tvé. Výplatu jsi dostal, abys s ní udělal něco dobrého, patří Bohu stejně jako země, jako tvůj život, čas, rozum, jako charismata.“
Nepodělejme to.