V tomto příspěvku bych ráda dovyprávěla, co mě potkalo 22.12.2018 při cestě domů z vánočního výletu, o kterém jsem psala v článku Být na cestě.

Z myšlenek a do reality mě probouzí malá holčička držící v ruce velkou růžovou tašku. „Promiňte, mohla bych se Vás zeptat, kolik je hodin?“ Odpovídám jí, že přesně pět. „Děkuji Vám. Jaká tramvaj jede na zastávku U Dómu? Tato?" ... a ukázala na přijíždějící tramvaj. Odpovídám jí, že ne, že tato je jen vánoční a že šestkou jedu taky – domů - protože bydlím na konečné a že jí pak řeknu, kdy má vystoupit. „A vy slavíte Vánoce?“ Tato otázka mě docela překvapila. Odpovídám, že ano a ptám se jí, odkud jede ona. „Byla jsem na návštěvě u maminky". Ptám se jí tedy, jestli teď jede někam na návštěvu, nebo za tatínkem. V tu chvíli přerušujeme konverzaci, přijíždí šestka, nastupujeme. Sedá si vedle mě a vypráví mi, že tatínka nezná. Dává mi do rukou papírek a říká: „Podívejte se, přečtěte si to, nahlas.“ Je mi z toho, co čtu, smutno.

Z papírku (propustky) se dozvídám, že malá osmiletá Karolínka měla být na celé vánoční prázdniny u své biologické maminky, ale ta ji posílá zpět na Vánoce do Dětského domova. Jako důvod matka uvádí, že za ty tři hodiny, co měla Karolínku doma, se ukázala jako nezvladatelná, protože křičela na svého dvouměsíčního bratra a že žádá o ukončení Karolínčiny dovolenky. Holčička na mě působí velmi slušně a vychovaně, tak si v duchu říkám, že nekřičela na brášku určitě jen tak. Oslovím ji: „Karolínko, a proč jsi na svého brášku křičela?“ V jejích očích je vidět lítost a pocit provinění, když mi říká: „Moje maminka si mě za tu dobu, co jsem byla u ní na návštěvě, vůbec nevšimla a tak proto jsem na brášku křičela." Blíží se zastávka U Dómu. Napadá mě, že vystoupím s ní, a aspoň jí vezmu tašku a doprovodím ji přes přechod do dětského domova.

Tak ráda bych ji nějak potěšila. Nevynahradí ji to ale rodinu, která by ji bezpodmínečně přijala a slavila s ní (nejen) Vánoce. Karolínka se se mnou loučí, dál už musí JÍT SAMA...

Obrázek: Pixabay.com, truthseeker08, C00

Vracím se sama na zastávku a slzy, které jsem zadržovala po celou dobu, co jsme si povídaly, můžou konečně ven. Jsem uplně mimo. Zaražená, že mi ani nedochází, že tato zastávka je na znamení. Takže profrčely dvě tramvaje kolem, a ani nevím jak. Tečou mi slzy skoro celou cestu domů. Cítím zvláštní pocit, jsem dospělá, a přesto, pokaždé, když se vracím, na mě čeká ta „symbolická“ náruč rodičů, kdy se se zajímají a naslouchají mi, kde jsem byla, co jsem prožila. Tato holčička v osmi letech potřebuje náruč milující mámy a táty ještě mnohem, mnohem víc, než já, a zažila s mateřskou náručí teď o Vánocích, narozdíl ode mě, pravý opak.

Večer v modlitbě svěřuji i Karolínku s ostatními dětmi z dětských domovů, aby prožily alespoň v rámci možností pěkné Vánoce. Kéž by všichni rodiče k dětem a děti k rodičům hledali neustále Cestu, v každém věku. Aby se na té cestě sami sobě nevzdalovali.

Autorkou je členka ŽMM.
Z důvodu ochrany osobních údajů je číslo tramvaje, zastávka, věk i jméno holčičky změněno.