Lednovým tématem blogu ŽMM je naděje. Ráda bych se podělila o to, jakou roli měla naděje, když jsem prožívala svoji "temnou noc".

Stromu zbývá naděje. (Název knihy Tomáše Halíka) A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Římanům 5,5) Díky, žes mi vrátila naději. (kamarádka M)

Ne, knihu Tomáše Halíka jsem nečetla. Ale můj mozek tak funguje. V bolestných, divných, chmurných atd. situacích si vybavuju útržky názvů knih, filmů, písní, rozhovorů a Písma – především. Už dlouhé roky si neumím udělat dostatečný čas na rozjímání nad Písmem, a tak jsem velmi vděčná za rok ve Francii a další rok v komunitě Chemin Neuf, kdy bylo rozjímání takřka denním chlebem a mnohá slova se mi „vypálila“ do paměti. Stejně tak vzpomínám na hodiny biblistiky s doc. Jaroslavem Brožem a Josefem Hřebíkem.

Mám za sebou velmi náročný rok, asi jeden z nejtěžších ve svém životě. Možná by se z dob dospívání našly i nějaké těžší, ale to, že už „nežiju sama pro sebe“ a moje stavy ovlivňovaly mé malé dítě a dítě v bříšku, bylo pro mě na celé situaci vlastně to nejbolestivější. Měla jsem nasmlouvanou práci, pak jsem otěhotněla, což přineslo únavu, manžel změnil práci na náročnější. Moje únava, jeho únava, neustálý stres kvůli financím, všechny volné chvíle – kterých bylo díky úžasným příbuzným a přátelům, kteří hlídali staršího syna, opravdu hodně ­– „sežrala“ práce. Únava vyvrcholila v červnu, kolem mých třicátých narozenin, na jejichž oslavu v kruhu mých milovaných jsem se strašně těšila, ale která dopadla pro mé nitro z různých důvodů katastrofálně. Cítila jsem, že jsem zklamala snad ve všem a neumím s tím nic udělat. Když vnímám, že problémy jdou jakoby zvenčí, jsou pro mě řešitelné. Ale já jsem si najednou přišla jako hlavní problém. Já a moje hlava. Tenkrát jsem při jedné cestě od našich poprvé po dlouhých letech přemýšlela o tom, že by bylo lepší nebýt než být. Ale ukázalo se to nemožným, neboť víra v posmrtný život vede k dalšímu „zklamání“: kýžený KLID by nenastal ani po smrti. Z dřívějška jsem naštěstí věděla, co dělat. Jídlo pro lepší hormonální rovnováhu, odstřihnutí se od elektronického světa cizích životů, podpora těch nejbližších a zejména „lék nejlékovatější“ – VDĚČNOST a z ní pramenící NADĚJE.

Rozpomenout se na přijaté dary, na situace, které dopadly jinak, než jsem očekávala, ale vlastně i tak dobře (to byla ostatně specialita celého roku 2018 – musela jsem se naučit: „Na nic se netěš, nic neočekávej a nepředpokládej, nech se jen příjemně překvapovat.“). Když to teď píšu, vypadá to tak jednoduše, ale jen Bůh ví, jak těžké to bylo. Schválně píšu „jen Bůh“, protože má paměť už začíná být milosrdná. Ale nezbývalo, než vydržet, protože „Když jsem nezahynul, když ta vojna byla, také nezahynu, také nezahynu, když už pominula“ (Čechomor, Voják).

Je těžké o tom psát. O některých věcech mluvit nemůžu.

A tak bych asi chtěla spíš, než cokoli jiného, poděkovat. Rodičům, že mě naučili čekat a věřit. Všem ostatním, kteří mě kdy provázeli na cestě mé víry v Boha a v to, že on má věci v rukou a „vidí dál“ a zároveň ctí lidskou svobodu, a tak se někdy děje i to, co je pro mě těžké a nepochopitelné. Poděkovat, že můžu patřit do společenství ŽMM a že jsem poznala osudy některých další uživatelů signálů. – Vím, že není „malých utrpení“, a kdyby se mě někdo snažil přesvědčit, že se mám vlastně dobře, nebylo by to tak účinné jako to, že jsem to viděla sama, když se ostatní dělili/y o své starosti. – Děkuji také za všechna slova, náhodná i vědomá, která mi byla povzbuzením.

Pěstujme vděčnost, pěstujme naději. Ne jako cit, ale jako racionální vědomí toho, co mám, co jsem dostal. I když po některých darech pořád toužím… (A v některých situacích neváhejte navštívit odborníka!)

(P. S. Uvědomuju si dobře, že jsem na tom objektivně nikdy nebyla tak zle, jako někteří. Nerada bych se dotkla kohokoli, kdo vnímá  v porovnáním se svou náročnou životní situací mou "temnou noc" jen jako malý mlžný soumrak.)

Malý pozdrav.