Milý pradědečku!

Tys měl vždycky rád dopisy. Každý den, kromě dvou posledních měsíců života, kdy jsi už neměl sílu chodit, jsi netrpělivě chodil do schránky. Dne 23.12.2018 jsem navštívila poprvé Hospic. Uvědomila jsem si, že to jsou lidé, pro které to jsou možná uplně poslední Vánoce v životě... tak Ti o této návštěvě napíšu dopis alespoň touto cestou, protože tyto Vánoce 2018 byly pro Tebe první, které jsi slavil už v Nebi...

 

Všechny pokoje jsou vyzdobené, na každém je malý Betlém, malý stromeček. Pečovatelka říká, že tato klientka je sice skoro hluchá, ale že má zpívání moc ráda, že se na nás těší. Po první písničce se paní lesknou oči. Pláče. Člověk nevidí do nitra druhých... možná, že si při zpívání koled vybavila, jak i ona byla kdysi malou holčičkou, slavila Vánoce s maminkou a tatínkem, držela se jejich ruky a v pevném stisku cítila bezpečí domova. Ukázalo se, že nebyla hluchá, že možná jen hůře slyšela. Stékají jí slzy a říká: "Já se vám moc omlouvám, ale já už nechodím do kostela..." Odvětíme, že rády zpíváme uplně pro všechny, což paní uklidnilo a s úsměvem poslouchala dál.

Na dalším pokoji nás vítá paní, která pohotově sahá po hřebínku, aby se před návštěvou upravila. Říká, ať chvíli počkáme, že by ráda zpívala s námi, že si jen potřebuje nasadit zuby :). Má dobrou náladu a svěřuje se, že má ráda návštěvy a vybočení ze stereotypu - příležitosti, když se může vydat za hranici stěn hospicového pokoje. Mluvila o tom, jak ji sestřičky pozvaly do salonku na předvánoční setkání, že měla příležitost se někam nastrojit a svátečně obléknout a že tam všechno bylo moc dobré a krásně si povykládala. Těšila se na zítřek, protože za ní na Štědrý den ráno přijde syn s manželkou a dají si dle jejích slov šáňo.

Jiná pacientka vypíná televizi a ptá se, co budeme zpívat. Původně jsme měly v plánu na každém pokoji 3 koledy, ale na paní je vidět, jak se jí najednou rozzářil obličej, jakoby zapomněla na svoje starosti a zdravotní trápení a z plna hrdla zpívala s náma. Chtěla přídavek, tak jsme si s ní písniček zazpívaly asi 6. Přeje nám krásné Vánoce. Sestřičky se s námi loučí a v dobrém říkají, že to bylo za doprovodu ukulele pěkné a že z toho zpívání aspoň taky něco měly, protože to bylo slyšet až na chodbu :).

Děkuji za možnost přínosné exkurze do místa plného naděje. Pacienti pro nás byli povzbuzením, že záleží vždycky na úhlu pohledu. Radost ze života, vděčnost za zdánlivé maličkosti a NADĚJI LZE MÍT V KAŽDÉM VĚKU. Mnohdy klienti hospice využívají plněji svěřeného času a jsou za každý nový den více vděční, než my, kteří na lůžko upoutáni nejsme.

Milý pradědečku Pepíku, ačkoli už tu s námi už 2 měsíce nejsi... v našich srdcích a vzpomínkách zůstáváš pořád! Když jsme od Tebe v den, kdy Ti přestalo bít tvé srdíčko plné lásky a odešel jsi za Pánem, odcházeli, usmíval ses. Na tvůj optimismus nikdy nezapomenu. Pozdravuj v Nebi prababičku Růženku!

Tvoje pravnučka Markétka

fotka z Tvé oslavy 90. narozenin v roce 2015 - Ty a Tvá  pravnoučata

 

PS: Víš, že hospic, kde jsme byli, se nachází na sv. Kopečku, blízko baziliky, kde jste se s prababičkou brali a slíbili si tam lásku, úctu a věrnost, která trvala 60,5 let (1947-2008)? Vzpomněla jsem si na vás. A vzpomenu si zase, až tam půjdeme s děckama z kolejí v únoru na pouť za životní povolání. Jste mi s prababičkou (nejen) v manželství vzorem!