Tak máme za sebou prvního půl roku na domácím vzdělávání - resp. v komunitní škole Pomněnka - a zároveň první přezkoušení v naší kmenové škole. Nějak si rovnám v hlavě svoje dojmy a postřehy, tak je zkusím sepsat, třeba budou pro někoho taky podnětem k zamyšlení.

Jsme v pohodě

Nevím, jak moc je to pro koho důležité, ale pro mě je to důležité dost. Nejen kvůli samotnému pocitu, ale protože v atmosféře bez stresů se mi mnohem lépe pracuje, přemýšlí, vychovává, žije... Nemusím každé ráno stresovat, že s úderem osmé hodiny musí dítě sedět na židličce ve třídě. Vzhledem k tomu, že dochvilnost je můj nekonečný problém, který se mi při vší snaze nepodařílo za x let vymýtit, je to pro mě fakt úleva. Navíc kdybyste viděli vypravování mého syna... Vážně jsem ráda, že po sobě nemusíme každé ráno řvát (stačí tak dvakrát do týdne :) Můžu se rozhodnout, že k babičce na druhém konci Moravy pojedeme o dva dny dřív, než začínají oficiální prázdniny, a nikdo mi za to hlavu netrhá. Jsem pánem svého času a času své rodiny. Jo, tohle mi vyhovuje. 

Učivo

Můj syn se učí víceméně samovolně a plus mínus rád. Když vidím, že mu něco nejde, tak si na to spolu sedneme a doženeme to. Občas ho musím do domácích úkolů nutit, ale to bych musela na běžné základce taky. Vím, co právě dělá, co umí, co ho zajímá... Mám přehled, jsem do jeho vzdělávání vtažená. I za to jsem ráda. 

Známky

Na pololetním výpisu bude mít syn zřejmě jednu jedničku a jednu dvojku. Přemýšlela jsem, jestli mi to vadí. Nevadí. Já sama jsem vyrůstala v prostředí, kde bylo očekávanou samozřejmostí, že na vysvědčení budou samé jedničky. Nic jiného nepřicházelo v úvahu. Ani v první třídě, ani ve druhé, ani.... ani nikde. Když jsem v prváku na gymplu řekla, že budu mít na vysvědčení tři dvojky (bylo mi 15, řešila jsem vztahové problémy a nějaká škola pro mě byla druhořadá...), mamka se se mnou půl dne nebavila. Nejde jen o to, že chci pro své děti trochu jiný přístup. Ale hlavně mi pak přijde, že nějaké známkování naprosto ztrácí smysl. Nejsem zásadně proti známkám. Ale chci, aby známky nějak smysluplně odrážely realitu. Líbilo se mi slovní - výborně, chvalitebně, dobře, dostatečně, nedostatečně. To má vypovídací hodnotu! Někomu třeba stačí, kdy umí dobře. Stačí, stačí - jsou pro něj důležitější výsledky jeho fotbalového týmu, ve kterém hraje, no tak ať! Syn dostal z jednoho předmětu dvoječku, tedy chvalitebně - supr. Je to pro nás smysluplná zpětná vazba, že udělal nějakou tu chybu, pravděpodobně z nepozornosti a jisté laxnosti (se kterou má občas problém, to vím), tak bude dobré se na to zaměřit. To je pro mě přínosná informace. Na nějaké očekávání, že nejlepší (ne-li standardní) je, že děti mají samé jedničky, z vysoka kašlu. Ve svojí rodině si to holt asi vyzobám, ale lépe, když si to vyzobám já, než když by to měl odnést syn. Mimochodem, co si pamatuju, nejhorší známky z naší širší rodiny domů vždycky nosil bratranec. A hádejte, kdo z nás má dneska doktorát :)

Jak mě ovlivnila mateřská

Dost. Zejména první dva roky s prvním dítětem. Musím říct, že když mi v porodnici dali do náruče mého prvorozeného, bylo to, řekla bych, tak maximálně potřetí v životě, co jsem v náruči držela nějaké malé dítě. Rodinný život, praktické starosti - to bylo něco, na co mě nikdy nikdo nepřipravil. Prolezla jsem kdejakou školu, ale doma jsem pak zjistila, že schopnost sedět v knihovně, číst texty, vyhledávat souvislosti a učit se na zkoušky mě ani moje dítě nenakrmí. Chvílemi jsem vskutku propadala panice (jak já bych už nechtěla mít první dítě!) Několik let mi trvalo, než jsem se naučila fungovat "mimo systém" - tedy v situaci, kdy nemám žádné zvenku dané mantinely, ale jsem to já, kdo musí mantinely nastavit a zároveň dodržovat. V situaci, kdy mi nikdo neříká - teď udělej toto a toto a tak to bude správně - ale musím mít sama oči a uši otevřené a sama hodnotit. Někdy stylem pokus a omyl - co je dobré a co ne, co je dobré víc a co méně. Budu ráda, když moje děti budou vychovávány a vzdělávány v prostředí, které podobný šok v jejich životě přinejmenším minimalizuje.

Tak vzhůru do dalšího pololetí!