Ženy, matky, manželky

V době, kdy jsem byla školou povinná, jsem se občas zasnila a představila si, jaké by to bylo, mít jednovaječné dvojče – sestru. Byly bychom si podobné jako vejce vejci, na jednu hodinu bych se naučila já, na druhou ona, a ubyla by mi spousta učení :-).

A říkala jsem si, že když tohle nemůžu zažívat já, mohly by to v budoucnu zažít aspoň moje děti. O tom jsem snila, dokud se mi jedno dítě nenarodilo. Po řadě probdělých nocí s jedním kojencem jsem v duchu smekala pomyslný klobouk před všemi rodiči vícerčat. Myšlenka na dvojčata byla velmi rychle zaplašena, aby se vynořila až o několik let později…

…v pátek 1. února: Jako maminka dvou dětí mám několikátý den pocit, který jsem už v životě zažila. Dvakrát. Zvýšená únava, nechutenství, větší citlivost na pachy,… Odhodlám se tedy k cestě do lékárny a kupuju těhotenský test.  A i když to podvědomě čekám, výsledek je tak pozitivní, že už to snad víc ani nejde.

A tak s manželem slavíme, že budeme mít třetí miminko. Na dvojčata pomyslím poprvé o několik minut později, kdy starší dítě na otázku, zda by chtělo sestřičku nebo bratříčka, odpoví prostě: „Sestřičku i bratříčka.“ „To je fakt. Můžou to být i dvojčata,“ pronáším do vzniklého ticha. „Ale vždyť ani v jedné rodině dvojčata nemáme,“ zavrhuje tu myšlenku manžel. Trochu mě to uklidní, ale někde v podvědomí se ta myšlenka usadí a stále hlodá… 

V neděli se zrovna při bohoslužbách čte z knihy proroka Jeremiáše: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě,…“ a vzápětí se zpívá při žalmu „…v tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem.“ Jsem dojatá a v duchu děkuju za dar života našeho třetího a možná i čtvrtého miminka.

O několik dní později se vydáváme na cesty k rodičům. Zatím jsem nebyla na kontrole na gynekologii a nevíme nic bližšího, přesto našim nejbližším sdělujeme, že čekáme třetí miminko. „Ale ještě nemáme nic potvrzené, klidně to můžou být i dvojčata,“ dodávám pokaždé se smíchem, i když mi popravdě při té představě moc do smíchu není.

A smích mě trochu přechází i během dalších dní, protože mám najednou hroznou chuť k jídlu. Což u mě není rozhodně neobvyklé, pokud ovšem nejde o první trimestr těhotenství. Trochu mě to překvapí a zneklidní, ale přikládám to změnám klimatu (a kuchyně) při cestách. A tak jím za dva (možná za tři).

Po návratu domů se vydávám na plánovanou kontrolu. Jdu tam se s tísněným pocitem, protože během posledních dnů už nejsem ani unavená, což se mi u předchozích těhotenství nestalo. Teď je něco jinak. Na zastávce MHD potkávám jinou maminku. S dvojčaty. A ta myšlenka, kterou jsem se snažila potlačit, je opět tady: „Bože, zvládla bych při dvou malých dětech ještě dvojčátka?“

Vcházím do ordinace a nacházím svoji gynekoložku s uslzenýma očima. Paní přede mnou odešla s pláčem kvůli komplikovanému mimoděložnímu těhotenství. Doktorka s úlevou pohlédne na důvod, proč jsem přišla já – pozitivní těhotenský test. „No, gratuluju!“ usměje se. „Aby bylo k čemu…,“ dodávám skepticky.

A za pár minut slzí doktorce oči podruhé. Poté, co vidí na ultrazvuku to, co já: Miminka jsou dvě. Jednovaječná dvojčátka. Nemůžu tomu uvěřit.

Slzy v doktorčiných očích však nejsou slzy radosti. Ani jednomu z miminek nebije srdíčko.

Přijímám tu zprávu jako v transu. Odběry krve, další kontrola pro potvrzení diagnózy. Pokud se potvrdí, nástup do nemocnice na revizi dutiny děložní. Všechno se mi to slévá v hlavě a já si přeju jediné: být konečně venku. Sama.

Pláč přichází, jakmile se do telefonu snažím tu zprávu sdělit manželovi. Nějak mi nejde uchopit do slov. Nadechuju se, vydechuju. „Jsou to dvojčátka…“ vzlykám. „Ale… nejspíš … obě …mrtvá.“ Co na tom, že mě při jízdě v MHD vidí všichni brečet. Právě jsem se dozvěděla, že mi zemřelo dítě. Vlastně dvě děti. Po obloze letí hejno černých ptáků. Jako bych cítila jejich ostré zobáky klovat do své duše. 

Následující dny mám jako v mlze. Absolvuju všechna vyšetření, i když už předem vím, že se nic nezmění. Cítila jsem to už ve chvíli, kdy mi vymizely těhotenské příznaky. Že se něco stalo. A že se to stalo už před víc než týdnem. A přestože mě obě vyšetřující lékařky nejprve ujišťují, že každé těhotenství je jiné, nakonec mi obě dávají za pravdu.

Koncem týdne nastupuji do nemocnice na revizi dutiny děložní. Volila jsem tuto možnost jednak proto, že jsem si nedokázala představit psychicky náročné čekání na samovolný potrat. Představa, že budu ještě několik dní až týdnů fungovat jako živý hrob, mě děsila. A navíc jsem v sobě měla dvě malá mrtvá tělíčka a ne jedno. Což by mohlo znamenat daleko větší komplikace při případném potratu či větší riziko zánětu dělohy. O těla miminek jsem nežádala. Neměla jsem na to sílu a popravdě ani touhu. Chtěla jsem si uchovat miminka ve své představě tak, jak jsem je viděla na ultrazvuku nebo jako dva malé andílky.

Jednu touhu ale mám. Nechat odsloužit mši svatou. Na poděkování za dar jejich života. Krátkého pozemského a teď (věřím) života věčného.

"Bratříček a sestřička v nebi" (namalovalo starší z našich dětí)

V neděli po návratu z nemocnice zaznívalo v kostelích ve druhém čtení: „Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“ A já jsem věděla, že i když už dvojčátka nemám fyzicky u sebe, jsou a budou pořád se mnou, s námi.

A tak se teď sžívám s novou životní rolí. Jsem maminkou čtyř dětí. Dvou „pozemských“ a dvou v nebi. Pane, žehnej jim…

Autorka je členkou společenství Ženy, matky, manželky