Ve čtvrtek 31. ledna jsme si připomínali světce Jana Bosca, který svou činnost zasvětil mládeži, ujímal se těch, kteří byli na pokraji zájmu společnosti, těch, nad kterými ostatní zlomili hůl. Dnešní (nejen starší) generace nad mladými také láme hůl. Poznámek typu "Ta dnešní mládež nemá k ničemu úctu"... "To za nás".. aj. slýchávám nepočítaně.

Ve čtvrtek jsem si udělala dovolenou a začala jsem svátostí smíření a mší svatou. Velmi mě oslovilo kázání staršího kněze, který s citem promlouval právě starším do duše. Mluvilo se o Donu Bosku a o prevenci  protivenství vůči mládeži. Je snadné odsoudit, kopnout. Ale to mladým ničemu nepomůže. I v prvním čtení  Listu Židům toho dne, 10. kapitola, 19. - 25. verš, se mj. četlo, že se máme starat jeden o druhého, pobízet se k lásce a k dobrým skutkům. Jsou tři oblasti, kterým je potřeba (všeobecně) vládnout: mysl, oči, ústa. Špatnou myšlenku zarazit už v zárodku, neodvracet zrak od pomoci potřebnému, promluvit vlídně.

Je slyšet hořekování nad mládeží, ale kdo kritizuje, ať si také klade otázku, jaký příklad dává dětem. Když doma začne pomlouvání, jaký je soused tenhle a tamten; káže se o poctivosti dětem - co se nemá, ale dospělý bez mrknutí oka lže? To vše děti vidí a obraz mládeže je jen odraz společnosti dospělých. A pak - každý se narodí v určité časové rovině. Ti, kteří se dnes cítí být ctnostní, jestliže by byly role obrácené a oni dnes byli dětmi či mládeží, byli by na tom úplně stejně. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli vývoj společnosti lze vůbec zastavit. Nakolik a co může člověk - mladý - ovlivnit vlastní vůli. Jednoduché to zřejmě nebude...  A že dnes je "vše jinak"? Samozřejmě že je! A také se nemůžu zbavit dojmu, že hořekování některé starší generace je možná odrazem toho, že se sami neumí smířit s vlastním stárnutím. Ano, říkám to já, která má ke stáří kladný vztah. Mluvím však o povahových rysech stáří.

U nás v blízké rodině je člen v důchodovém věku s permanentní špatnou náladou, negativní, nikdy není nic dobře, zanadává si i nad vlastní krví - dětmi, vnoučaty. Nemůže vstřebat, že si život zařídili po svém, že to nedělají tak, jak za jeho mládí, o negacích mládeže obecně ani nemluvě.

Moje mamka (sama v důchodovém věku) to nevydržela, a když toho spílání na jedné besedě dosáhlo stropu trpělivosti, neohlížela se na konvence a tvrdě poznamenala: "Stará, odcházející generace nedokáže pochopit, že už má přenechat místo mladším. To je koloběh života! Když jsme byli my mladí, tehdejší odcházející generace na nás mladé také pořád nadávala. A až zestárne současná mládež, STEJNĚ TAK BUDE NADÁVAT NA MLADÉ! To je pořád dokola."

Logicky z toho vyplývá, že když starší člověk nadává na mladého, nadává na sebe - protože každý byl jednou mladý. A když mladý nadává na staršího, i on nadává na sebe - protože každý bude jednou starý.

Podnětem napsání tohoto článku není (sou)boj vítězství "mladých" a "starých", ale snaha poukázat na jednu věc. Jsem přesvědčena, že neexistuje žádná specifická (věková) skupina "spravedlivých". Stáří v tomto směru není výjimkou. Paušalně nemůžeme házet všechny mladé ani staré do jednoho pytle. Jako jsou mladí grázlící či slušní, tak i staří lidé mohou být laskaví, vlídní, moudří, ale DOKÁŽÍ BÝT STEJNĚ NEMILOSRDNÍ A EGOISTIČTÍ  JAKO MLADÍ (či jiná věková skupina).

zdroj obrázku: http://pixabay.com/cs/photos/stáří