Svoje "tady a teď" prožívám s Kájou a Kryštofem. 9. února by Vlaďka, manželka a maminka, oslavila 50. narozeniny. Na Karlovi vidím, jak jeho srdce pláče, i ve chvíli, kdy nepláčou oči. Kryštof se mi zdál docela v pohodě, až předevčírem.

"Kryštofe, proč nejíš?

"Když ti, Liduško, umře někdo, koho máš rád, tak nemáš chuť k jídlu."

Došlo mi, že jedním z nejtěžších projevů lásky je JEN TAK BÝT. Nedělat nic zvláštního, prostě plakat s plačícími. Přisedla jsem si ke Kryštofovi do postele a zeptala se, jak bych ho mohla potěšit. Tak mi řekl, že ho mám vzít na výlet a na plavání. Taky mu nosím pistácie, které má moc rád, a Kájovi zase kávu. A taky jsem Kryštofovi řekla, že třeba nějaké dítě, které ztratilo maminku, nemá ani kamarádku Lidušku. 

Asi je pro nás jednoduší "vzít pušku" a jít bojovat, než "pouze" těšit raněné. Často se mi vybaví Marie pod křížem. Muselo jí být strašně, ale neutekla jako učedníci. To prosté bytí, nesení situace, kterou nemůžu změnit, je mnohdy daleko těžší, než být úderníkem, který buduje, staví, mění. Kéž bych byla dobrou Veronikou s kvalitní rouškou...