Ráda se dívám na sníh. Zblízka i z dálky. Možná je to tím, že jsem se narodila v půlce prosince, ačkoli datum mých narozenin spadá astronomicky ještě do podzimu. A ten mám nakonec stejně nejradši. Líbí se mi klid těchto dvou ročních období. A to, co je zdánlivě skryto. Rozumím i těm, kteří těžce snášejí podzimní a zimní brzkou tmu a třeba vnímají procesy v přírodě jako odumírání. I já sama s tím mám někdy problém. Ale většinou obdivuju právě ono skryté dění, to zrání a zklidnění.

Schönbrunn, 2018


Hora sv. Klimenta, 2018

Čím dál častěji přemýšlím o tom, jak důležité jsou pro mě smysly. Dřív to byl v drtivé většině sluch, v poslední době je to spíš zrak. Nejlíp se zklidním a dokážu hledat kontakt s Bohem v tichu při chůzi, ideálně v nějaké oblíbené krajině, což momentálně moc nejde. Obecně teď bojuju s více komplikacemi, které mě v tomto rozjímání brzdí. Snažím se hledat naději a naštěstí není tak daleko, jak se mnohdy obávám.

V tomto nově se rodícím roce bych ráda splnila několik cílů. O některých jsem v první polovině minulého roku ještě vůbec netušila, například o svatbě :). Tento větší cíl ještě nemá pevnější obrysy, ale mnohem naléhavější (a paradoxně i náročnější) jsou pro mě cíle menší. Zároveň si uvědomuju, že jakmile splním první, posunu se dál. "Jenom" začít. Bude to těžké, ale chovám naději. Je to posun oproti momentům, kdy jsem naději téměř nedokázala ani vyhlížet. A protože se v současnosti bohužel čas od času přibližuji stavům zoufalství, vím, že je nejvyšší čas začít se změnou.

Jsem velmi vděčná za naději i za to, kolik odstínů má. Když je mi hodně zle, stačí, že někoho potěší úsměv, který přes všechnu bolest dokážu "vydolovat". Když klesám na mysli kvůli své ne úplně vysněné práci, cítím vděk za to, že mám ty práce dvě a každá vychází z jednoho oboru, který jsem vystudovala. Když se objevuje strach, vím, že s Boží pomocí budu mít sílu mu odolávat, nebo se o to minimálně pokoušet. A když nemůžu vystát samu sebe, mám naději, že Bůh mě k sobě přitáhne tak silně, abych si skrze Něho byla schopná odpustit.

Nevím, jak dopadne mé snažení. Nevím, jestli se dokážu smířit se s tím, že dalších pár let budu "muset" bydlet v Brně. Ač je mi milejší mé rodiště, mám naději, že to půjde, neb Brno mám spíš ráda, než že bych se s ním nedokázala spřátelit. Tak proč by se ty city nemohly vzájemně násobit?


Výhled z Buchlova, 2018

"a naděje má z buků křídla
a srdce z dřeva lipového"
Jan Skácel


v lese u Křtin, 2018