Tak trochu jiný sobotní večer... Nakojím malého a než usne, tak rychle hupsnu do šatů a zkontroluji make-up a účes. Ještě mrknu na spící dítě a dávám poslední instrukce babičce a dědečkovi a pak pospíchám do kulturního domu, kde je ples určitě už v plném proudu. Nemůžu se dočkat, protože plesy miluji. V "bezdětných" dobách jsme zvládali i několik plesů za sezonu a teď mi to moc chybí. Tento ples je ale pro mě jiný. Nevím, jak dlouho na něm budu. Poslední instrukce totiž zněla: „Když se malý probudí a nebudete vědět, co s ním, tak zavolejte a hned přijdu.”

Proto se snažím svůj čas využít naplno. Hned po příchodu zamířím na kávu a dám si k ní výborný cheesecake. Manžel ví, že si chci zatančit, a tak mě zve k tanci pokaždé, když je k tomu příležitost. Na rychlé písničky si zase zařádím s kamarádkami. Dokonce stihnu navštívit bratra se švagrovou u jejich stolu a prohodit s nimi pár slov. Jakmile rozbalím losy do tomboly, rozsvítí se displej mého mobilu a mně je jasné, že už budu muset jít. I když se mi moc nechce a nejradši bych zůstala až do konce, vím, že to nejde a jsem vděčná alespoň za ten čas, který jsem tu mohla strávit.

A tak mě napadá, že úplně stejné je to i s naším životem. Netušíme, kdy nám "zazvoní mobil" a my budeme muset jít… Proto je důležité žít tady a teď. Umět využívat čas, který máme a vážit si toho, co jsme obdrželi. A ono to pak stojí za to. Na tom plese jsem byla tak 2,5 hodiny, a přesto jsem si ho dokázala maximálně užít.