Četla jsem, že pod slovem "milovat" se skrývá rozhodnutí činit druhému dobře třebas i na vzdory pocitům. Zatímco slova "mít rád" ve mně vyvolávají příjemné emoce, jež nemusí být podmíněny rozumem. Tak například mám moc ráda jízdu na motokárách. Ačkoli rozumem bych ji před prvním zapadnutím za volant víceméně odsoudila, zařadila jsem ji mezi své vášně, neboť ve mně vyvolává velmi příjemné pocity. A miluji... miluji svého tchána. Navzdory svým pocitům, ranám, jež uštědřuje své rodině od doby, kdy odešel hledat své štěstí k jiné. Miluji ho, snažím se činit mu dobře navzdory pocitům z většiny záporných. Je to těžké. Bojuji sama se svými emocemi. Kdyby ty emoce nebyly, bylo by to milování asi snazší. Ale nebyla bych pak člověkem. Cit chrání rozum před omylem a rozum srdce před nerozumnou přehnaností. Jo, stalo se mi to párkrát, že rozum a cit jakoby stály v rozporu a rozhodovalo se, zda potáhnou za jeden provaz, nebo se ve mně budou prát k zbláznění. Konec filosofie, přejdu k podstatě.


©freeimages.com


     Tak toho tchána jsem donedávna milovala jen rozumem a emoci jsem uvázala na židli a strčila jí do pusy roubík, aby mi to křesťanské milování nedělala těžší. Ale ona přes to prokvíkávala... no, bylo to s ní safra těžké. Tak jsem to na ni každý večer žalovala Pánu... s důvěrou, že k tomuto upuštění páry bude milosrdný... A on mi dal sen... Tedy, dodneška nevím, jestli se mi to opravdu zdálo, nebo jak jsem k tomu přišla. Ale asi to bylo opravdu tak, bylo to tak jasné... V tom snu jsem se starala o svého maluškého synka. Měl trápení s bříškem a já mu v tom trápení chtěla dát všechno, celou svoji péči a lásku. Za mnou stála tchánova maminka, toho času již zesnulá. Usmívala se v úklonu nad mým maličkým. Pohlédla na mě. Setkaly jsme se očima a nebylo třeba cokoli jiného říkat. Srdcem řekla vše:
"Já mám také syna, jako ty. Je mojí láskou, kus mého já. Jak ráda bych ho zvedla z louže, ovázala rány, objala a poslala zkusit to znovu... Můj milovaný syn. Těžké je pomyslet, že tento můj milovaný bude umírat v opovržení, bez mojí lásky, jež mu zchladí čelo ve smrtelné horečce. Kdo ho bude objímat mojí láskou až do konce, když matky odchází k Pánu dříve?"
"Já? ... Já!?"
"Miluj ho mojí láskou a já se přímluvím, že až zestárne tvůj syn, najde se též někdo, kdo ho bude milovat láskou tvojí. V tomto bychom měly být k sobě matky solidární a mezigeneračně si vypomoci," mrkla na mě spiklenecky.

"Dobrá, dobrá... myslím, že to bych mohla." 

A tak pokaždé, když mám problém se svým tchánem, snažím se ho vidět pohledem i srdcem jeho mamky. A podle toho jak já miluji toho svého synka, soudím, že ani tchánova maminka nebyla na lásku skoupá. My matky milujeme totiž i marnotratné syny. Stále je to trochu náročné. Ale už zdaleka ne tolik. Občas mi ten špunt dělá starosti! Ale... "Ježíši, mohl by jsi zařídit, aby oba moji synové zasedli každý jeden po Tvé pravici a druhý po Tvé levici?"

 

Bůh je koumák. Ví, jak na mě!

Přes děti.