Vždycky jsem si představovala, že až (nebo spíše když) budu mít jednou dceru, budu ji učit vařit, péct, zkrátka “otáčet se v kuchyni”, tak, jako jsem se to od své maminky učila já. Ačkoli by mě asi někteří označili za staromódní (a jiní zase možná za genderově nekorektní:)), pořád považuji schopnost umět uvařit (alespoň základní jídla) u ženy za samozřejmost.  A tak jako jsem si celou základní průpravou vaření (a pečení) od palačinek přes řízky až po bramborový salát a kynuté buchty prošla doma, počítala jsem automaticky s tím, že vše jednou zase štafetově naučím svou dceru. Jenže, znáte to, člověk míní…


 

A tak se nám narodila dcera. Jenže dcera, která se (pokud se nestane opravdu obrovský zázrak) nenaučí ani mluvit, natož vařit. Musela jsem opustit všechny svoje představy o tom, jak budu svůj kuchařský um předávat další generaci. Ale to ještě neznamená, že jsem musela opustit i své představy o společném pečení a vaření. Bylo zapotřebí je jen trochu poupravit.

A tak (občas, když to situace dovoluje) vařím a peču s dcerou. Což samozřejmě ani zdaleka neznamená, že bych měla méně práce, ba naopak. Většinou to znamená obrnit se velkou dávkou trpělivosti a smířit se s tím, že kuchyň bude vypadat jak po průletu kulového blesku. Taky to znamená povznést se nad to, že se všemožné ingredience jakožto i kusy sušenkového těsta budou válet po zemi, případně po úhledném rozválení budou nemilosrdně zežmány v chuchvalec nepravidelného tvaru. Ale i tak si můžeme společný čas v kuchyni užít. Protože spousta potravin je výtečnými přirozenými pomůckami pro čichovou a hmatovou (a občas i zrakovou) stimulaci.

Vy, kdo své dcery (potažmo syny, vždyť i muž se může umět otáčet v kuchyni:) kuchařsko-pekařskému umění učit můžete, pak určitě neprohloupíte, když se inspirujete Kuchařkou pro dceru. Já ji objevila před pár lety díky některé z místních žen a kromě časté inspirace na webových stránkách vlastním také dva tištěné výtisky - konkrétně “základní” Kuchařku pro dceru a Večeře u Florentýny, z níž se u nás ve stálém jídelníčku už zabydlel nejeden pokrm. Recepty jsou psané natolik podrobně, že věřím, že i člověk, jehož působení u plotny se dá spočítat na prstech jedné ruky, bude schopný podle nich něco poživatelného uvařit. Co mi úplně nevyhovuje, je občas příliš “direktivní” styl (ve smyslu nejlepší xx uvaříte jedině podle tohoto postupu), ale když se nad to dokážete povznést, může se pro vás Flo stát cenným zdrojem inspirace.


A to i pro dobu postní, protože ve spoustě receptů se obejdete bez masa, doporučit můžu například:

Rizoto s medvědím česnekem (které zároveň můžete použít jako postní trénink v trpělivosti, stát u plotny dlouhé minuty a dolévat vývar není nic pro nedočkavé povahy)

Rybí filé v mléčném pórku (které je naopak hotové rychle a s minimální námahou)

Boloňskou omáčka z červené čočky (já ji ještě dochucuji oregánem a bazalkou jako klasickou “boloňku” a pochutnáváme si na ní celá rodina)

A samozřejmě nevynechám ani tip na velikonoční stůl, kterým je

Pomalu pečená kachna (tomu rozpadajícímu se štavnatému masíčku budete odolávat jen stěží...)
PS: Funguje i s husou, jen nesmíte mít troubu s porouchaným termostatem:))


Mám tedy dceru, kterou nikdy nebudu učit vařit. Stejně jako Florentýna, která se právě svou dcerou nechala inspirovat k napsání Kuchařky pro dceru. Jen já mám na rozdíl od ní štěstí, že můžu tu dceru vedle sebe v kuchyni aspoň mít.