„Pár let a jiný je svět...“

Před čtyřmi lety jsme spolu s mým nynějším manželem začali chodit

Před třemi lety jsme se zasnoubili.

Před dvěma lety jsme měli svatbu.

Loni v srpnu se nám narodil syn.

Cítím, že jsem tam, kde mám být. 

Navzdory tomu, že jsem upřímně vděčná za všechno, co mám, a nepřestávám Bohu děkovat za svého muže a úžasného syna, se ve mně ozývá nepatrný, ale neodbytný hlas nespokojenosti.

Před čtyřmi, třemi lety jsem se pravidelně scházela se svými kamarády. Frází řečeno, vedla jsem poměrně bohatý společenský život.

Před dvěma lety, poté co jsem se vdala, jasněji vykrystalizovalo, že jsem vstoupila do životní etapy odlišné od většiny mých kamarádek (kamarádů). Sice řada z nich studuje /pracuje mimo naše rodné město, kde jsme se usadili s manželem, ale stále bylo dost příležitostí, kdy jsme se mohli setkat, a témat, která jsme mohli probírat.

S narozením syna jsem se společnosti (bohužel i těch nejbližších) značně vzdálila. Sladit režim novopečené matky a malého miminka s životním rytmem svobodných (příp. zadaných) a mimo město pobývajících kamarádek je čím dál náročnější. Syn totiž mění svůj režim jak ponožky (v jeho případě spíš jak plenky), naše noci poslední měsíce zpestřuje buzením až co půl hodinu a přes den spánku rovněž příliš neholduje  Takže ve svém denním „zombie módu“ má schopnost se socializovat tak, aby z toho měly všechny strany pocit naplněného a dobře využitého času, rapidně klesá. (Zato rapidně stoupají moje pochybnosti o tom, zda někdy zvládnu péči o další dítě...)

V myšlenkách si občas povzdechnu, jak ráda bych sdílela své objevování mateřství, jak toužím prožívat svou novou životní roli s těmi, se kterými jsem intenzivně prožívala období svého dospívání. A i když příležitostí k setkávání ubylo, nikdo mi před sebou nezavřel dveře, vždy můžu mluvit otevřeně o všem, co mám na srdci. Stejně tak i já se zájmem proberu cokoliv mimo tajemství dětských plen. Velice mě takové hovory občerstvují. Ale…

Občas narazím na téma - osamocení svobodných lidí mezi jejich vdávajícími se/ženícími se a děti rodícími přáteli. Ve vzdáleném okolí je toto pro mě také častý jev. Ale v tom vyloženě nejbližším je to přesně naopak. Ačkoliv se to pomalu začíná otáčet, stále mezi nimi vnímám převahu vrstevníků svobodných (rozuměj nevdaných/neženatých/nedětných), kteří prožívají jiné radosti a starosti. 

Zní to, jakože žehrám na něco, za co by jiné kdovíco daly? Mrzelo by mě, kdyby to tak vyznělo. Moc si vážím všech darů, které jsem od Boha dostala. Mám pocit, že bych si spíše měla sypat popel na hlavu za to, že chci pořád víc. Že TOUŽÍM se svými kamarádkami prožívat tyto pro mě nové životní zkušenosti stejně intenzivně jako jsme spolu prožívaly své první lásky. Každá však máme jinou životní cestu, nezbývá než to přijmout a doufat, že se naše světy zas jednou prolnou.

 

„...ale jak se má svět točit bez dětí?“