Když jsem si v ŽMM přečetla vyhlášení tématu na měsíc březen – touha, projelo mnou mrazení. Touha se za léta řekla bych stala mým druhým já.
Touha po obnově, nápravě některých věcí. Jedna z nich je nejdůležitější, ale mám jich víc.


Chtěla jsem psát o tom, jak umí být spalující až k vyhoření, kdy se člověku nechce ani probudit, aby si nemusel uvědomovat bolestnou realitu, kdy se mu s nikým nechce muvit. O tom, jak se umí překlopit do naděje a motivuje člověka k nadlidským výkonům. Jak umí vyvolat nekončící pláč i povzbudivý úsměv.
Ale nejsem přiliš dobrý poeta, na to jsou tu na signálech jiní.

V neděli, cestou domů z jedné oslavy, kde jsem přečetla Cestu na Západ od Štěpána Smolena, mě zase přepadla ta odvrácená stránka touhy, slzy, smutek a netrpělivost. Modlila jsem se za odvahu. V pondělí ráno jsem povzbuzena zmíněnou knihou vytáhla z knihovny zaprášený breviář, který jsem si "za mlada" obalila do květinového papíru a na vnitřní stranu desek vlepila oblíbené úryvky. A četla jsem:

Chtěl jsem v tobě probudit lásku k bratru. A probudil jsem současně i smutek z vašeho odloučení. (...) Chtěl jsem v tobě probudit lásku k příteli. A zároveň jsem probudil i smutek z vašeho odloučení. Tak jako ten, kdo buduje studny, buduje tím zároveň i jejich nepřítomnost.
Když jsem však viděl, jak nesmírnou bolest ti to odloučení působí, chtěl jsem tě vyléčit a poučit tě o tom, co je přítomnost. Neboť pro člověka, který umírá žízní, je nepřítomná studna ještě pořád sladší než svět, v němž studny vůbec nejsou.“
Antoine de Saint-Exupéry – Citadela

A postupně se mi v srdci zase rozlil klid, naděje, trpělivost.

Touha, ať je jakákoli, po komkoli, po čemkoli, by měla být především předkládána Bohu. Jedině tak člověka nestráví, ale povzbuzuje. Dum spiro spero. Dokud dýchám, doufám.


Z filmu Le Petit Prince

https://www.youtube.com/watch?v=DQ_IVxK-3dk

https://www.youtube.com/watch?v=VhZ7vETPqbA

P. S. Štěpán Smolen má ještě jednu knihu, přímo o touze.