Nevím, jak to mají ostatní, ale v mém životě je přítomen strach. Není příliš výrazný a zas tak často se neozývá. Ale když ano, nahlodá. Je to strach z toho, že mi Bůh pošle do cesty velké věci, a protože velké věci doprovází velké utrpení, mám strach z tohoto utrpení. Zároveň mám touhu obstát. Dát svému životu smysl, abych si mohla říct, ano, tuhle výzvu jsem zvládla. Obstála jsem. Jedna taková touha a strach mě paralyzovaly v posledních dnech.

Manželově sestřenici se v létě 2018 narodil druhý syn, nám o pět dní později dcera. Jejich radost z druhého potomka brzy vystřídal šok a nejistota - sestřenici se jednoho dne, asi po dvou měsících od narození malého, náhle udělalo špatně. Odvezla ji záchranka a ještě ten den proběhla spousta vyšetření a operace, po které byla několik dní v komatu. Informace z té doby byly dost nejasné, nevědělo se, zda se vůbec probere a v jakém stavu. Rodina se semkla a především manželova teta, babička malého, začala o něj pečovat. Sestřenice se skutečně po několika dnech probrala a od té doby podstupuje sérii rehabilitací, aby někdy v budoucnu mohla žít plnohodnotný život a plně ovládat levou půli těla. V současné chvíli, cca půl roku od spuštění těchto událostí, stále není možné, aby se o malého starala.

Už před Vánoci zmínili, že budou potřebovat od jara přes den hlídání, protože babička se bude vracet do práce. Nabídla jsem jim tehdy sebe, přičemž jejich prvotní reakce byla odmítnutí. Já na to však stále myslela a chtěla jim ještě alespoň napsat, jak to vidím, aby měli veškeré informace k správnému rozhodnutí. Pochybovala jsem o sobě - mít ze dne na den dvojčata, při všech mých aktivitách a vlastní nedokonalosti... Plně bych chápala, kdyby raději než mě zvolili někoho s pedagogickým nebo zdravotnickým vzděláním, praxí a nebo prostě jen někoho, u koho by měl malý jednoduše lepší podmínky než u nás. Bylo to tak velké, že jsem se přes měsíc vůbec nedokázala rozhoupat k zmíněné zprávě, ale neustále jsem nad tím přemýšlela. A pak, před třemi týdny, s tím za mnou přišli oni sami.

Potkali jsme se na návštěvě u společné prababičky. Manžel sestřenice mě se značnou dávkou nejistoty a pocitem trapnosti, který doprovází situaci, kdy někoho žádáte o něco velkého, požádal, zda bych si malého mohla alespoň na pár dnů v týdnů brávat k sobě. Střídali bychom se ještě s dalšími dvěma rodinami.

Řekla jsem ano a po následné debatě s manželem jsme se rozhodli nabídnout jim péči o malého pět dní v týdnu. Dali jsme jim naději, že bude malý ve stálém prostředí. Malý byl od té doby u nás třikrát a když mělo začít zkouškové období - mít jej naplno pět dní po sobě - potvrdilo se, co jsme tušili.

Moje ranní nevolnosti a celková únava v posledních dnech správně věstily těhotenství. A tak sice budeme čtyři, ale později než jsme plánovali a na pořád.

Zdroj: http://varykeramia.hu

 

Vím, že jsme to neudělali schválně, a přesto přetrvává takový zvláštní nedobrý pocit.

Jako když zasadíte semínko, které nevyroste.