Sedám k počítači, přemýšlím o článku na čtvrtek. Protože téma mi zatím drhne, rozhoduji se začít hledáním fotky. Aj, zapomněla jsem přístupové údaje do veřejné fotogalerie... Otevírám e-mail, a co nevidím? Článek jedné cestovatelky, nabídnutý k publikaci pro blog ŽMM. 


Bůh se stará.. stále a pořád.. a to i když ho neznáme, nevidíme, nebo jsme na něj naštvaní.. A ze své zkušenosti - čím víc vnímám Boží pomoc a přítomnost, tím víc se mi zjevuje v dalších situacích.

Za svůj (relativně krátký) křesťanský život jsem se naučila, že nic není náhoda. Že náhoda neexistuje. Vždycky se jedná o Boží zásah, jen občas jsme tak moc ponořeni v tom problému, že to nevidíme. Ale zpětně, když se ohlédneme, tak vše má svůj důvod a svůj smysl. A pokud je k tomu člověk otevřený, tak v tu chvíli, kdy se mu ona "náhoda" stane, tak mu nezbyde než se usmát, užít si ten hřející pocit u srdce, že někomu tak dokonalému na vás záleží, pozdvihnout oči k nebi a poděkovat. Teda já to tak aspoň mám a jsem moc ráda za tenhle náš vztah s Bohem. Nejednou jsem toto poděkování doplnila o větu "To si snad děláš srandu?" nebo "To nemyslíš vážně?!". Většinou to bylo ve chvílích, kdy se nějaký problém/moje touha nebo potřeba splnily nečekaně rychle a to ještě takovým způsobem, který by mě ani ve snu nenapadl. Uvedu zde aspoň jeden příklad, třeba vám to taky otevře oči, že Bůh kolem vás je, stará se a má vás rád. :)

Bylo to nedávno na mé cestě do Kambodži. Teda respektive na jejím návratu zpět do Thajska. Byl večer a mně mělo cca za tři hodiny letět letadlo. Bágl už jsem měla sbalený, dárečky nakoupený a v peněžence mi zbývalo 10 dolarů. Pět jsem si musela nechat na cestu tuktukem (=taxíkem) na letiště, pět jsem ještě mohla utratit. Původně jsem to myslela na večeři, ale pak se mi na tržnici zalíbil malý obrázek kreslený na plátně. Zhodnotila jsem, že najíst se můžu i zítra, ale obrázek si už zítra nekoupím. Utratila jsem tedy poslední volné dolary za něj. A jak už to bývá, jen jsem ho koupila, tak jsem zjistila, že mám vlastně děsnej hlad a že než se dostanu na letiště a než doletím do Bangkoku a než někde něco objevím k jídlu, tak asi umřu hladem. Sumírovala jsem svoje možnosti. Platit kartou téměř nikde nešlo, eura tu nebraly, na hledání směnárny nebyl čas. Napadlo mě, že by mi stačil jediný dolar, abych si mohla koupit fresh juice z čerstvého ovoce, to by mě dostatečně zasytilo. Jediný dolar, proč jsem nehodpodařila líp? Proč jsem neusmlouvala cenu obrázku na tržnici? Co si takhle někomu o dolar říct? To je pár korun, to by nemusel být problém, ale přece zas nebudu sockovat... Jeden dolar!! Došly mi nápady, jak to vyřešit, tak jsem se smířila s tím, že těch pár hodin to vydržím a max si něco koupím na letišti, sice to bude drahý, ale půjde platit kartou.

A v tu chvíli, kdy jsem to já přestala řešit, to mohl začít řešit Bůh. Za pár minut se vedle mě (čekala jsem v hostelu v takové velké hale) objevil jeden týpek a začal si dobalovat kufr. Hned mě to napadlo. Kdyby právě přijel, tak se půjde ubytovat. Takže to znamená, že musí odjíždět. No, zkusím to, třeba to vyjde. Oslovila jsem ho a po pár minutách jsem zjistila, že letí tím stejným letadlem do Bangkoku! Okamžitě ze mě vypadla otázka, jestli vezmeme společně taxíka na letiště, že na tom oba ušetříme. Souhlasil. V tu chvíli jsem ho ujistila, že se za pár minut vrátím a můžem vyrazit na letiště a vytřelila jsem z hostelu na ulici koupit si svůj poslední mangový fresh v Kambodže. A cestou jsem se smála a děkovala Bohu jak to luxusně vyřešil.

Takových příběhů mám z mé asijské cesty nespočet. Možná to je proto, že člověk při cestování není svázán stereotypy a má víc otevřené oči k objevování. A víte, co mi nakonec došlo? Že jestli se Bůh o mě stará v takových drobnostech (abych neměla pár hodin hlad), tak mu můžu v klidu svěřit celý svůj život. A jestli má Bůh čas řešit takovéhle drobné touhy, tak touhu mého srdce po rodině (partnerovi, dětech, domově) má dávno už jistojistě ošéfovanou a zajištěnou. Stačí mu jen věřit! :)

o úvahu se podělila cestovatelka Pavlína Č.