Seděla na posteli za kovovou zábranou. Prý proto, aby nespadla, minulou noc byla zmatená. Asi ano, nic si nepamatuje, ale tohle je jako vězení. Nemocniční pokoj byl temný, přes žaluzie probleskuje světlo měsíce. Z vedlejší postele se ozývají zmatená slova modlitby, stále dokola celou noc, celý den.

Takhle si to nepředstavovala. Kdysi, jako žena v nejlepších letech, snila o elegantním klobouku, šik šedivém přelivu, dortech v kavárnách, o tlačení kočárku a houfu vnoučat. Kde se stala chyba, že to končí takhle? A je to konec? Když se podívá na svou jedinou nohu, na které se pod sněhobílým obvazem černá palec, tak ví, že ne. Bude ještě hůř.

Možná to začalo tou hádkou s dcerou, když přišla představit svého partnera. Už ten styl oblékání, profese, způsob života. Nepřijatelné. Odpor cítí ještě teď, však se také po pár letech rozvedli. Ale s Janou už se nikdy nesmířily. Nebo nedorozumění se synem, který toužil přestavět jedno patro domu, aby zde mohl žít se svou rodinou. Ale ona nesouhlasila. Manžel by to nedovolil a ona ctila jeho památku. A tak zůstala sama. Byla vlastně hrdá na to, že i přes vysoký věk zvládá starost o domácnost a zahradu. Stále pečlivě dbala o svůj vzhled. A teď? Má na sobě příšerně vypadající nemocniční košili s hlubokým výstřihem, postrádajícím knoflíky. A ten sanitář, který ji oslovuje “babi”.  Ale až příliš často potřebuje jeho pomoc, tak proč začínat hádku. Obvodní lékařka mluvila o rehabilitaci. Sestřičky jsou sice milé, ale zastaví se sotva na pár minut. Prý mají čas jenom na chvíli, čeká dalších 70 lidí.

Kdyby se teď zeptala své maminky na radu, tak by se nejdříve podívala tím svým pohledem, za kterým bylo vidět všechno, život plný dřiny a bolesti. “Tak se za to pomodlíme”. Připadalo jí to vždy tak slabošské, nepotřebuje Boha, vše zvládne sama. A teď, když se cítí zoufalá, by se vlastně docela ráda modlila. Třeba i tak, jak žena na vedlejší posteli. Nemusí to přece takhle skončit. V mobilu má telefonní číslo na své děti. Zkusí jim zavolat, pokusí se o smír. Třeba to nedopadne, ale přece se nesmí jen tak vzdát. A neříkala náhodou sestřička, že přijdou děcka z nějaké školy recitovat. Ztěžka změnila polohu na lůžku a její poslední pohled patřil oknu. Pokoj se opět ponořil do ticha, které rušila jen stále se opakující slova dětské modlitby.

 

Volně inspirováno mými skutečnými pacienty.