Můj manžel má jako spousta jiných zaměstnanců třísměnný provoz, a tak se náš rodinný život točí v tomto cyklu. Každá směna má svá pro a proti, což je vlastně velká výhoda, protože je tím narušena alespoň nějakým způsobem má každodenní rutina. Tohle je pro mě velký boj - v péči o domácnost a osmiměsíční dceru mi dost často chybí motivace. Proč zamést podlahu? Proč uklidit její hračky? Proč umýt nádobí? Proč tohle všechno, když nejpozději za pár hodin to tu bude vypadat úplně stejně. Odkládám tedy činnosti až na chvíli, kdy už prostě nejdou odkládat. A to jsem se na to tak těšila!

Ještě před dvěma lety jsem byla jako studentka VŠ se svým životem nespokojená. Přišlo mi, že jsem pořád na nějaké přípravné koleji, ale opravdový život nežiju. Toužila jsem po manželství, práci, časem i rodině, a tak jsem prostě udělala vstřícný krok. A to byla asi poslední změna, kterou jsem udělala vědomě a na základě vlastního rozhodnutí. Od té doby jaksi přestalo mít cenu plánovat, protože mi plány přestaly vycházet. Začala jsem žít ten vytoužený opravdový život, ve kterém denně svádím dva boje - boj se svou leností a boj s přijetím věcí tak, jak přichází.

Psala jsem o rutině, ale mnohé ženy by se mnou nesouhlasily. Mých sedm dní nevypadá stále stejně. I v manželství jsem si díky podpoře manžela a širší rodiny nechala některé své koníčky a aktivity. Snažím se dostudovat bakalářský obor, vedu schóličku a dětský folklorní soubor. A přesto stále nejsem spokojená.

Mám dost času přemýšlet nad svou situací, a tak vidím, že nejsem první ani poslední, která prožívá takové pocity. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že se z toho stejně jako jiné ženy snažím uniknout. Moje přijetí věcí tak jak jsou, asi nebylo úplně upřímné, spíš jsem sama sebe klamala. Sice se nesnažím změnit svoji situaci, ale zároveň z ní utíkám.

První těhotenství přišlo neplánovaně, ale když už přišlo, přizpůsobila jsem mu svůj život. Jiná varianta totiž pro mě samozřejmě nepřicházela v úvahu. Což ale neznamená, jak už jsem výše poznamenala, že jsem se z nové situace nesnažila aspoň trochu uniknout. Upnula jsem se na myšlenku, že druhé dítě bude v plánu až později, třeba za čtyři roky. Mezitím dostuduji a půjdu třeba na rok zase do práce. Takový byl ještě před třemi týdny plán. Teď už je zase všechno jinak. Druhá rána v mém opravdovém životě, ve kterém plány nevychází. Čtvrtý člen naší rodiny by se měl narodit v říjnu, tedy v průběhu předposledního semestru na VŠ.

Můj život nabírá úplně jiný směr než jsme já nebo lidé v mém okolí čekali a já mám neustále pocit, že linku tohoto příběhu píše někdo jiný než já. Když jsem to tak napsala, uvědomuji si, že je to přece přesně to, co nám celý život vtloukají do hlavy! Ne ty, ale Bůh píše tvůj příběh. Nech se vést jeho rukou, důvěřuj mu a přijmi dary, které ti dává, protože on ví, co je pro tebe nejlepší.

A já zjišťuji, že jsem celé dospívání žila v klamu. Měla jsem pocit, že dávám Bohu dostatečný prostor pro jeho působení v mém životě, ale ve skutečnosti bylo vše podle mě. Teď, když to tak není, mám jedinou naději - že právě Bůh má plán, proč se můj život děje právě tak, jak se děje.