Snad vždycky mě lákalo vyzkoušet si žít trvaleji jinde než v České Republice. I proto jsem na vysoké škole chtěla vyjet do zahraničí v rámci programu Erasmus. Naše škola má užší spolupráci s italskou univerzitou v L'Aquile, takže program Double Diploma a roční pobyt v zahraničí byl poměrně jasnou volbou. Z našeho oboru se do Itálie rozhodlo jet 10 studentů. Byť jsme nakonec náš pobyt ukončili předčasně, přesto se mi L'Aquila stala místem blízkým. Místem, o němž bych řekla, že znám jeho vůni. Tu vám zprostředkovat neumím, tak zkusím aspoň pár postřehů.

 

Škola

  • Náš program byl velmi mezinárodní, první semestr s námi studovali vybraní studenti z celého světa a do naší výuky byli zapojeni i zahraniční profesoři. Měli jsme tak možnost krom pro nás poměrně dobře srozumitelné italské angličtiny bojovat s anglčtinou ruskou či čínsko-americkou. Zejména zkraje některá specifika jako volné zaměnování slůvek "if, in, it, is" či čínská výslovnost pro nás představovala výzvu navíc.
  • Italská škola na rozdíl od naší univerzity nabízí pouze přenášky. Cvičení je pak formou samostudia. I když přihlédnu k tomu, že probíraná látka byla náročnější než to, co jsme do té doby probírali v ČR, přesto myslím, že hlavní důvod zvýšené náročnosti pro nás byla právě ta absence cvičení.
  • Italové běžně studují o několik let déle než je daná doba studia. Měli jsme několik předmětů pouze ve složení čeští a “běžní” italští studenti a z námi těžko pochopitelných důvodů mnozí naši kolegové zkoušku nešli ani zkusit.
  • Na zkoušce vynikali minimálně vizuálně moji kolegové v obleku nebo s kravatou. Proč na zkoušku nedojít v riflích nechápal snad nikdo ze zahraničních studentů.
  • Studovali jsme v moderních budovách fakulty, které byly postaveny poměrně nedávno. S podivem bylo, že byť součástí fakulty bylo i stavební inženýrství, budovy vykazovaly některé zásadnější vady jako třeba louže na chodbách při každém dešti.

 

facoltà di ingegneria

Běžný život

  • Itálie je země, kde se styl života velmi mění v závislosti na lokalitě. L'Aquila je přibližně v polovině polostrova a italská nátura je tam už znát, přesto nedosahuje extrémů, o kterých jsme slyšeli z jihu. I tak jsem se setkali s některými typicky italskými rysy – srdečnost a velká gesta například velmi usnadní porozumění. 
  • Italská zmrzlina je vynikající. Snad každá, kterou jsem ochutnala.
  • Italská káva je výborná. I ta z automatu. Na malém “panáčku” kávy mezi přednáškami jsem se stala závislou.
  • Výborná věc je arrosticini - opékané jehněčí špízy. Hodilo by se k tomu české pivo, to italské bylo silné a sladké. 
  • Italská byrokracie je překvapivá a často nečitelná i pro místní. Pro platbu za ubytování na kolejích jsme obešli několik různých bank. Dokonce i tam, kde jsme nakonec platbu provedli, se nám podařilo transakci provést jen u jednoho okýnka. Když jsme se ptali proč, bylo nám vysvětleno, že existuje Spiderman, Superman a ten pán u druhé přepážky je prostě Impossibleman - vše je pro něj nemožné. Nutno říct, že takových jsme pak potkali ještě poměrně hodně.
  • Autobusy jezdí. Jízdní řády je netrápí. Oznámení objížděk a výluk také ne. Jednou jsme autobus na letiště stihli jen velikou náhodou, protože jsme v zoufalství, že už nic téměř půlhodiny nejde, stopli autobus v protisměru. Byl to ten náš, jen to objížděl a měnil trasu.
  • Italové mají styl. Všichni ten stejný. Před deseti lety frčela fialová barva a stříbrné či zlaté boty. Že to bylo všudypřítomné dokazuje mimojiné to, že si to pamatuju i po deseti letech.

arrosticcini

 

Příroda

  • Abruzzo je velmi krásný kraj. Jsou tam nádherné hory a v těsné blízkosti i nejvyšší část Apenin - Gran Sasso. Výlet do hor patří rozhodně k nejkrásnějším zážitkům, které odtud mám. Hory jsou to nádherné a téměř liduprázdné. Za celodenní výlet jsme potkali do desíti lidí. Jen při cestě na samotný vrchol Corno Grande je občas živěji.
  • Bohužel k častějším výletům do okolí nám bránilo nejen poměrně velké studijní vytížení, ale i velcí divocí psi, kteří se pohybovali jak ve městě, tak i v přírodě. 
  • Bohužel stinná stránka téhle krásy je seismicky aktivní podloží, na kterém se L'Aquila nachází. Musím se přiznat, že své první zemětřesení o síle přes 3 stupně Richterovy škály jsem považovala za neškodné zpestření našeho pobytu. Až z reakce Italů jsme pochopili, že se jedná o poměrně vážnou hrozbu. Pamatuju se, jak v kantýně všichni při malém zatřesení odhodili tácy s jídlem a utíkali. Až postupně jsme zjišťovali, jaké je zemětřesení v této oblasti hrozbou. Před deseti lety touto dobou, v noci po Květné neděli, zasáhlo centrum L'Aquily zemětřesení o síle 6,3 Richterovy škály, které si vyžádalo téměř 300 obětí a desítky tisíc lidí zůstali bez domova. Bohužel mezi obětmi byli i dva čeští středoškolští studenti, kteří pobyt v Itálii dostali jako cenu za dobré umístění v chemické soutěži. My jsme měli to štěstí, že jsme byli tou dobou téměř všichni čerstvě doma. Domluvili jsem se totiž s profesory, že nám umožní odjet na týden slavit Velikonoce s rodinami. Musím říct, že tyhle Velikonoce byly pro mě jiné než běžně. Přesto, že jsme nebyli na místě, otřáslo to námi. Pamatuji si, jak jsem sledovala pohřeb obětí, který se konal na Velký Pátek. Pamatuji si, jak jsme se snažila vnímat naději Velikonoc hledíc na zkázu a bolest, kterou tam prožívali. 

Gran Sasso

 

Od té doby jsem byla v L'Aquile studijně ještě dvakrát a viděla jsem, jak se město postupně dává dopořádku. Je tam stále nádherně. Až z té krásy mrazí.