3. neděli postní se u nás ve farnosti konala křížová cesta pro rodiny s dětmi. Trasa není dlouhá a je dobře přístupná i s kočárkem. Předpověď počasí slibovala pěknou neděli, tak jsem přemýšlela, jak to skloubit s manželovým fotbalovým zápasem, abych se mohla křížové cesty zúčastnit. Nakonec se to vyřešilo za mě. Křížovou cestu jsme prožili, ale měla víc než čtrnáct zastavení a trvala déle než jedno nedělní odpoledne.

Malý onemocněl, takže následoval klasický koloběh kolem nemocného dítěte. Několik prokřičených nocí, antibiotika po dvanácti hodinách, pětkrát denně kapání do nosu, třikrát denně do uší, k tomu dvoje kapky kolem oběda a jedny na noc před spaním. Do toho velký generální úklid našeho bytu a balení věcí, protože jsme se na konci měsíce stěhovali z podnájmu.

Takže na nějaké "duchovno" už nezbyl čas a ani síla. Každá životní etapa si žádá své. A je celkem logické, že já, maminka malého dítěte nebudu mít tolik času na četbu duchovní literatury nebo rozjímavou modlitbu křížové cesty. Mým největším úkolem je teď péče o toho malého špunta, kterého nám Bůh poslal do života. Někdy je to radost, jindy starost.

Někdy je to kříž. Život nám přináší různé kříže - někdy lehčí, jindy těžší. A tak se učím přijímat to, co mi každý den přichystá. Nechci si pořád jenom stěžovat na to nebo ono. Na to, že jsem nevyspaná, že si připadám jako uklízečka a kuchařka v jednom, protože většinu mého času zabere vaření, praní, žehlení a nekonečné uklízení. Že mě bolí ruky, protože často zvedám naše malé velké batole. Že mi chybí práce a že jsem vlastně nikdy nechtěla být ženou v domácnosti.

Někdy je to ale těžké. Asi i proto mi často v uších zní: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne." A o tom je pro mě postní doba. Zapřít se, každé ráno zase vstát a jít dál.