Toužím.
Po spoustě věcí - ale jakých vlastně? Není to spíš touha po pocitech, silných vjemech, hlubším prožívání každodenních obyčejností?
Ještě docela nedávno jsem pociťovala touhu v mých očích nezdravou. Snažila jsem se ji nebrat tak vážně, ale nemohla jsem si pomoct. Zoufale jsem toužila po muži po svém boku. Touha po něm rostla dlouhé roky, podporovaná četbou a především skutečností, že většina mého okolí sestávala ze šťastně zadaných lidí.
A pak ta osamělost. A sílící vnitřní přesvědčení, že přes svou neschopnost najít si milého se v budoucnu mám vdát a mít děti. Snažila jsem se tolik neupínat na představy. Když se nenaplňovala touha po muži, začaly se ozývat touhy jiné. Literární, hudební, zkrátka umělecké. Začala jsem se víc než dřív hledat v písničkách, vlastních pokusech o literární tvorbu. Touhy se slily v jednu a já jsem si uvědomila, po kom vlastně ve všech těch směrech toužím.
Hledala jsem Boha.
A nacházela Ho. Promlouval ke mně ve skladbách, které jsem mohla poslouchat několikrát za sebou a stále stejně se jimi dojímat. V tom, co vznikalo pod mými prsty běhajícími po klávesnici počítače. A nakonec v muži, se kterým si ke konci srpna slíbíme lásku, úctu a věrnost.
Toužím pořád. Mnohem víc než jindy si uvědomuji své chyby a selhání a o to silnější je moje aktuální touha po upřímném prožití Velikonoc s Pánem.
Moc díky za článek. Akorát jsem nepochopila, co je nezdravého na tom toužit po životním partnerovi.
Já děkuju za reakce :) Nezdravé na tom pro mě bylo, že ta touha "měla tendence" ovládat všechno ostatní, že jsem pro ni tolik nevnímala nutnost řešit jiné podobně důležité věci.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.