Nebudu popisovat, jak jsme k domu přišli, to by vydalo na samostatný článek. Ale je náš. I s další hospodářskou budovou, bývalými chlévy. I se zahradou a pěti stodolami. Všechno v dost chátrajícím stavu. Moje vysněná malá krásná novostavba na samotě u lesa se změnila ve starý postkomunistický třípatrový dům v centru obce. Všechny své náčrty budoucího stavení jsem mohla vyhodit... Stálo před námi uplně jiné rozhodnutí. Dům opravit nebo zbourat a postavit nový? Kde mezi tím bydlet? Zdi domu byly zdravé, bez vlhkosti a plísně. Domek neměl betonové podlahy, jenom desky na hlíně a koberce. Střecha, i když se na první pohled nezdála, byla v dost dezolátním stavu. Střecha nad chlévy ještě v horším. K tomu všemu první miminko na cestě. Zařekla jsem se, že pokud budou ve špatném stavu i stropní dřevěné trámy, do rekonstrukce prostě nejdu. Po odkrytí části stropních podhledů na nás čekalo nepříjemné překvapení. Trámy se sypaly, jakoby byly z písku. Když dům na konci 80.let nadstavovali, udělali soudruzi chybu. Nadstavili další patra na poškozené trámy.

 

(Začátek bourání a dnešní stav - téměr totožný pohled)

No vidíte, a už máme nové stropy aniž bychom bourali střechu či horní patro. Bydlíme, a čas ukáže jestli jsme se nenadřeli zbytečně.

Papež František dost apeluje na ochranu životního prostředí. Všude se mluví o ekologii, třídění odpadů a záchraně naší planety. Teď, když jsme se přestěhovali, jsem zjistila, jak velmi ekonomicky a zároveň ekologicky jsme některé věci vyřešili.

Tak například naše kuchyně. Když jsme ji "konečně" mohli začít řešit, nastal problém. Trochu naivně jsem si představovala, že za středně velkou kuchyň dáme maximálně 80 tisíc. Byla jsem v šoku, že za 80 tisíc jsme dostali návrh podobný takovým těm panelákovým průchozím kuchyňkám. Kuchyně dle mé představy, a to já nejsem náročný člověk, by vyšla tak na 100-120 tisíc minimálně. Po všech těch neplánovaných výdajích při rekonstrukci nám ovšem tolik peněz na kuchyň nezůstalo, i když bychom rádi podpořili místní řemeslníky. Levnější variantu jsme viděli ve velkoprodejních sítích. K mému překvapení kuchyně z velkoobchodu stála tolik, co od šikovného truhláře. Samozřejmě o kvalitě nemluvě. Rozhodila jsem tedy sítě a zjišťovala, kdo má jakou kuchyň, za kolik a od koho. Pak přišla jedna má známá s tím, že mají použitou kuchyň z Německa a je s ní velmi spokojená.

A tak už si chrochtám u vaření na použité kuchyni z Německa a vlastně se mi dost ulevilo, že nemusím na syna křičet pokaždé, když se blíží s pastelkami nebo mlátí pokličkami o skříňky.

Foto pořízené přímo v prodejně použitých kuchyní

  

  Naše kuchyně (zatím bez digestoře)

 Další věcí, která nám ležela v žaludku, byla manželská postel. Čtyři roky jsme spali na posteli, na které před tím spali moji rodiče a před nimi rodiče mého strýce, po kterém nám zůstal tento supr bejvák. Bacha - včetně původních matrací! Takže, když si spočtete, ta postel má minimálně tak 30 let. Zachovalá je, ale v takovém stavu, že jsem usednutím na ni budila svého vedle nás spícího syna. A protože jsme nábytek pořizovali fakt z posledních financí, asi jako každý, tak postel byla až na posledním místě. Řešili jsme, jestli už raději nepořídit pořádnou postel z masivu se zdravotními matracemi než dávat peníze za nějaký šunt, který stejně dlouho nevydrží. Jenže nakonec na ni samozřejmě nezbylo. A tak jsme to vyřešili osvědčenými masivními hoblovanými paletami. Takže neplatíte za postel z lamina a s matracemi ani 10 tisíc, ani za masivní postel 20 tisíc. Stačí vám tisíc korun za 8 hoblovaných palet. Matrace nové ještě nemáme, jsou v pořadníku. Prostě si tak nějak zvykáme, že nemusíme mít všechno hned.

Samozřejmě máme doma plno neekonomických (dražších) věcí i neekologických (např. plastových) věcí. Díky tomuto článku, který píšu, jsem si vlastně uvědomila, jak mám ráda použité věci. Můžu ještě zmínit sedací soupravu z bazaru, polici na knihovnu i komodu na oblečení od přátel a nemluvě o celém vybavení kuchyně. Syn spí v posteli, ve které jsem spávala já jako dítě. Sama nejraději chodím nakupovat do sekáče a syn vesměs všechno oblečení dědí po mém nejmladším bratranci. Tak zjišťuju, že je to takový náš životní styl asi :-). Ze začátku ne uplně dobrovolný, ale dnes vlastně velmi příjemný. Hm... tak díky, že jsem si to mohla uvědomit.