"To je strašný... jak jsou ti kluci nepořádní... kolik tady máme už zase pavučin..." lamentovala věčně naše babička na účet mých bratrů a dalších členů domácnosti.  Ale nenechte se zmýlit, ve skutečnosti to byl jeden z nejpozitivnějších seniorů, jakého jsem v životě poznala. Až do vysokého věku byla otevřená novým věcem a stárnout uměla opravdu s grácií.  


Moje máma jako nejmladší z šesti sourozenců "zdědila dům i s babičkou" a díky tomu jsme jako malí nikdy nemuseli bývat doma sami. Vždycky tu byla babička. Měla sice své vrtochy a mouchy a na pořádek byla fakt pes. Ale v osmdesáti letech se naučila ohřívat oběd v mikrovlnné troubě, přijmout hovor na mobilu nebo si přes zrychlenou volbu zavolat mámě nebo mně, když něco potřebovala.

S velkým smyslem pro humor nás ráda občas vypekla nějakým aprílem. A když jsme u toho pečení a vaření, jako dcera z hospody uměla obojí bravurně. Učila jsem se vařit tak, že mi občas nahlédla přes rameno, když seděla v kuchyni u žehlení, a na moje dotazy "Kolik?" nebo "Ještě?" odpovídala šalamounsky "Přiměřeně, přiměřeně..." 

Když jsem v pubertě načas neměla chuť trávit dovolenou s rodiči, zůstávala jsem s babičkou doma. Nejdřív hlídala ona mě, pak to pár let bylo vzájemné a nakonec jsem na hlídání měla já babičku. Nejprve mě vždycky prohnala při úklidu. Při odstraňování šedého zákalu jí napravili zrak tak výtečně, že jí neunikl sebemenší nepořádek. A pak jsme si v neděli ke kafi koupili zákusky a pustily si po obědě pohádku.

Díky babičce dodnes neopustím kuchyni bez umytého nádobí, zametené podlahy a utřené pracovní desky a pravidelně měním mokré ručníky na záchodě. Že jsem doopravdy nemocná, se pozná podle toho, když nevylézám z postele a ignoruji špinavou podlahu nebo drobky na lince. A že už je mé uzdravování na dobré cestě, prozradí to, když se chopím hadry a smetáku.

 

 

Když babička vzpomínala, vždycky to bylo hlavně na veselé nebo zajímavé zážitky z mládí. Jak se učila vařit v klášteře, hrála ochotnické divadlo nebo s Orlem byla cvičit ve Francii, kde poznala dědečka. Nenechte se zmást, nejsem čtvrtinová Francouzka; dědeček pocházel z Třebíče. 

S vyměněným kyčelním kloubem zvládala babička na dovolené žebříky a řetězy v Tatrách. A když už jí po osmdesátce přestaly nohy běhat, chodila doma o dvou berlích, nádobí nosila v kabeli a do kostela jsme ji vozili na kolečkovém křesle. Ovšem ani tehdy nepřestala vypadat jako dáma. Každou sobotu po velkém mytí jsem jí fénovala vlasy a v neděli do kostela nosila kostýmky a do divadla na krku perličky nebo granáty.

Když jsem se někam vypravovala já, nechodila jsem se ukazovat mámě, ale babičce. Byla náš arbiter elegantiarum, a v případě nutnosti mě poslala převléknout nebo mi půjčila vhodný doplněk. Nikdo by nehádal, že už je jí tolik přes osmdesát. Teprve když si v 89 letech zlomila nohu, tak ji ta devadesátka doběhla. Letos v létě to bude deset let, co zemřela, a příštího jara by bývala oslavila stovku.

Jsem vděčná za víc jak pětadvacet let, co jsem s ní jako vnučka mohla strávit ve společné domácnosti. Jestli nějakou ženu mohu považovat za vzor, byla a je to právě ona.