Co pamatuji, mívá naše farnost koncem května svou mariánskou pouť do Křtin. Kostelové babičky přihrkají autobusem, rodiny s dětmi přifrčí autem; pěších poutníků rok od roku ubývá. My předloni - čerstvě zasnoubení - jsme se shodli, že autobusem to nic není, a vyrazili po svých. Dvacet kilometrů přece hravě zvládnem...
Loni, už jako manželé a já ve stavu 2v1, jsme si to zopakovali a letos jsme se rozhodli vyrazit i s kočárkem. Stejně jako minulý rok si cestu trochu zkracujeme a popojíždíme MHD do Mariánského údolí.
Mládě v kočárku usnulo, sotva jsme vystoupili na zastávce. Rozpálenou betonovou džungli necháváme za zády a užíváme si příjemný chládek lesa. Tak jsme se zabrali do hovoru, že úplně zapomínáme odbočit nahoru do kopce a klikatíme se dál po modré značce údolím kolem potoka. Nakonec si vyšlápnem k Mokerské myslivně a s údivem zjišťujeme, kolik už je hodin.
Svištíme po červené dolů k Hostěnicím; mládě pořád ukázkově spí, a tak si dáváme jen krátkou pauzu na pití a rozhodujeme se zastavit až u kapličky svaté Anny. Překonáváme krátký kamenitý úsek k silnici a shodujeme se, že máme hlad jak vlci. Mládě taky...
U kaple-nekaple (jsou to jen výklenky se sochami a žádný vnitřní prostor s oltářem) se všichni občerstvíme a než nás začnou žrát komáři, vydáme se opět na cestu. Náhle naše značka zmizí v příkré strži. Co dál?
Stejně jako několikrát v minulosti využíváme, že kočár jde rozdělit. Luki nejprve snese kočárkovou tašku s mládětem, pak se vrací pro podvozek. Příští serpentiny sjíždíme radši po silnici a zkratku po červené značce necháváme kamzíkům. Tak trochu nechápu, jak jsem se tudy loni - těhotná - dokázala vypravit.
Nad Hádkem nás čeká další lahůdkový úsek - krásnou lesní cestu rozjezdily traktory tak, že opět musíme rozdělit kočár na dvě části a vyškrábat se mezi stromy do lesa. Místo májové pobožnosti v křtinském kostele to máme dneska i s křížovou cestou. A za své berou představy, že to na pouti stihneme i ke zpovědi. Do začátku mše už zbývá jenom hodina a před námi je ještě na pět kilometrů. To bude na těsno... Vzkazuji po andělech strážných, ať s tím něco udělají - my už rychleji jít nezvládnem.
Ejhle - kde ještě loni kodrcala štěrková cesta, letos nacházíme novou asfaltku. Svištíme k Novému Dvoru. Mláděti se moc líbí, když Luki posílá kočár před sebou. Kousek od statku však asfaltka končí a my musíme opět po štěrku. "Ať mír dál zůstává touto krajinou..." rozléhá se z nedaleké ekofarmy a mládě mrčí v kočárku, protože to drncá až příliš. Aby mír dál zůstal s touto krajinou, bere Luki mládě do náruče a já hrkám po kamenech prázdným kočárem.
Na kraji Březiny děláme krátkou pauzu na pití. Mládě už je zmožené a potřebuje si v klidu zdřímnout, a tak se rozhodujeme jet poslední 2 kilometry po silnici a ne po kodrcavé polňačce. Opět v duchu vzývám anděly strážné - tentokrát proto, aby nás nesejmulo nějaké auto v protisměru.
Zvony ohlašují začátek mše, když míjíme ceduli Křtiny. Ještě pár set metrů a jsme tam. Zdoláme dvoje schody, a než skončí uvítací ceremonie, navlečeme rozespalé mládě do čepice, kabátku a fusaku. Teplotní rozdíl chladného barokního chrámu a dusna venku dělá přinejmenším 15 stupňů.
Andělé strážní pomohli, nejen že jsme stihli začátek mše, ale kde se vzal, tu se vzal, objevil se během žalmu zpovědník - řádový bratr v bílé kutně a huńatém vlněném svetru. Neváhám ani minutu, předávám mládě manželovi a mizím ve zpovědnici. Než se rozezní evangelium, dostávám rozhřešení a vzápětí zpovědník opět mizí.
Mládě začíná být nespokojené, a tak abychom nerušili věřící, trávíme bohoslužbu oběti mezi vchodovými dveřmi - výhled ke kněžišti dokonalý a navíc minimálně o pět stupňů tepla víc.
Místo světelného průvodu ambity ještě před cestou rychle odbíháme mládě přebalit a za chvíli už frčíme zpátky domů autobusem s kostelovými babičkami. Opět máme kliku - místo klasického zájezdového přijel takový, co má menší plošinu pro kočárky u zadnějších dveří.
Zkušenost z téhle pouti: Andělé strážní dokážou pomoci v mnohé zapeklité situaci. A Pánu Bohu nechybí smysl pro humor :) (I když mám občas podezření, že mu není tak úplně cizí ani ten černý...)
20 km. je s kočárem dost. My chodíváme z Kunštátu do Sloupu těch 20 km. a vezme nám to s dlouhým odpočinkem v Doubravicích 9 hodin. Sám bych tu cestu udělal za 4 hodiny rychlou chůzí ale to by ostatní vedle mě padli. I pes má co dělat aby to udejchal. Křtiny mám rád a v místní kapli je nádherná zvuková kulisa. Když se opravoval kostel, tak tam bývaly mše svaté.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.