Manžel a já. Viděno s odstupem 8 let (tak dlouho se známe, z toho 5 let jsme manželé).


Můj manžel je pokřtěný, byl u 1. svatého přijímání, byl u biřmování. A tím dosáhl vrcholu svého křesťanského života. Zkrátka - přestal být zcela praktikujícím. Takhle jsem ho poznala. Ale zároveň, když jsem ho poznávala, jsem časně pochopila, že je čestný, transparentní, vždy drží slovo a nikdy nemluví do větru. Co řekne, to platí. A je to přesně ten typ člověka, který je vždy přímý.

Pochopitelně, otázka nejednoty víry mě mrzela.

Když jsme se rozhodli vzít, věděla jsem, že řada momentů spojena s duchovním životem bude náročná. Šla jsem do toho s ním s plným vědomím a s dobrovolným souhlasem. Ve skrytu duše jsem doufala, že se to nějak poddá, že když uvidí můj křesťanský život, časem to "přejde i na něho". Nic takového se nedělo a tak jsem často tlačila na pilu, mentorovala, někdy i spílala. Myslela jsem si, kdoví, jak jsem na výši, jak jsem v právu. Viděla jsem jeho nedostatky, NE TAK SVOJE. S odstupem času jsem si se zděšením uvědomila (řekla bych že akorát včas), že se chovám jako fúrie.

Kromě toho jsem také dlouho nemohla pochopit, že právě i v té citové oblasti mi on nemůže dát, co potřebuji. Protože on je typ muže, kterému city jako takové moc neříkají, jednoduše jim nerozumí. Časem jsem pochopila, že si jeho porozumění nemůžu vynutit. Trvalo mi skutečně velmi dlouho, než jsem poznala, že spoustu věcí nedělá schválně, nýbrž že si je neuvědomuje. Přišlo u mě k prozření. K takovému prozření docházím zpravidla až poté, co si natluču nos. 

Také jsem se dlouho srovnávala s jinými. Proč nejsem tak ctnostná jako oni (závist? ctižádost?). Nebo někteří světci, kteří odmala byli velmi zbožní - raději by šli (nebo také šli) na smrt než hřích, než zapřít Krista, než vybočit z Jeho přikázání. Pak mi došlo, že je to pýcha. Moje pýcha. Já nemohu žít životy jiných. Já mám především zkoumat, co mám dělat konkrétně já a ptát se po Boží vůli pro mě. Hledět na to, z čeho jsem živa. Myslela jsem si, kdoví jaký ryzí křesťanský život vedu. Pošetilost! 

Najednou mi to naplno došlo - poznání, že ten, kdo je zde skutečně ryzí, je můj manžel. Ano, ten, který "do kostela nechodí". Moje sebepoznání byl pro mě šok. Hodně dlouho jsem se s tím musela popasovávat. Uvědomila jsem si, v jakém sebeklamu jsem žila. Ostřejším zrakem nyní vnímám výrok z Bible, ať nikdo sám sebe neklame. Také mi přijde, že do jisté doby je naše poznání o nás samých skryto, člověk si dlouho myslí, že ví, kým je. Je to však kolikrát iluze. Možná, že je dobře, že ta pravda nepřijde hned, bylo by to nestravitelné. Ne že by teď, kdy poznávám pravdu o sobě, byla lépe stravitelná, ale jsem vnitřně zralejší tuto pravdu přijmout. Ano, já, která jsem si myslela, že změním svého muže... a ve skutečnosti změnil on mě, a to aniž by někdy pronesl kritické slovo na moji osobu, aniž by to tušil, aniž by tušil, že mi nastavil zrcadlo. UZNALA JSEM HO, NAVRÁTILA MU ÚCTU a (konečně) pochopila, jak je důležité, abych se cvičila v pokoře. Když jsem si to uvědomila, začala jsem úplně jinak, a vnímám, jak se tím náš vztah projasnil. Stačilo přitom málo - přestat se chovat k manželovi jako vychovatelka nezbedného dítěte. Vždy jsem ho měla velmi ráda a to se časem nemění, ale nyní přibylo něco více - totiž vděčnost za mého muže. Málo jsem děkovala jemu a málo jsem děkovala Bohu za něj.

Když jsem vyndala třísku ze svých očí, šla jsem ještě dál. Svou (duchovní) nestálostí často připomínám obojživelníky, které Ježíš tak tvrdě kritizuje. Kdežto můj manžel je ve svém postoji pořád stejný, neměnný. Je pravdivější... Nebo kolikrát jsem měla tendence posuzovat a hodnotit druhé? Kolikrát jsem si myslela, že jako křesťanovi se mi dostalo velké výsady? Je zde stálé nebezpečí, že si budu myslet, že jsem "lepší". Opravdu? Dokážu vidět do srdce jiných? Ani do svého nejsem schopna dohlédnout... Ne, pouze Bůh tam vidí. A tak už druhé nesoudím. Z jednoduchého důvodu: když by mi Bůh začal vyjmenovávat všechny moje hříchy a nepravosti (již v této chvíli), vím, že bych neměla šanci obstát.

Srdcem zkroušeným a zdeptaným, ty, Bože, nepohrdáš... (z kajícího žalmu č.51)