Jako jedna ze základních lidských potřeb, které je třeba uspokojovat, se uvádí potřeba bydlení. Většině lidí záleží na tom, jak a kde bydlí. Když se řekne dobrá manželka, spousta lidí automaticky doplní dobrá hospodyně a když se řekne dobrý manžel, spousta lidí automaticky doplní dobrý hospodář. A přesto ty naše domovy ne vždy vypadají tak, jak bychom chtěli. Omezují nás finance, čas a (to vidím u sebe nejvíce) vlastní lenost.

Při prvním stěhování byl manžel sbalený ve třech kufrech. Teď to bude o něco horší.

Dokud jsem bydlela s rodiči na bytě, viděla jsem spoustu nedostatků a říkala si, že tohle já nikdy nedopustím. Tatínek jako řidič z povolání přes týden nebyl doma a zároveň není prototyp kutila, takže ani o víkendu nedoháněl, co se přes týden zanedbalo v rámci mužské práce. Byt byl pro šestičlennou rodinu prostorově dostačující, vždy dva lidé na menší pokoj, obývák a kuchyň a také byl poměrně pěkně vybavený. Maminka má vkus, takže i když některý nábytek nebyl zrovna nejnovější, celkově působily místnosti vždy útulně. Na druhou stranu nebyla nejpečlivější v úklidu (a nejdůslednější v popohánění nás dětí do úklidu) a také má tu vlastnost, že se bojí cokoliv vyhodit, takže jsou úložné prostory zahlcené nepotřebnými věcmi (co kdyby se náhodou někdy hodily) a věci běžného provozu už moc nezbývá kam schovat, takže jsou dost často prostě vytažené, odložené, položené... po bytě. Na základě těchto zkušeností jsem byla odhodlaná najít si muže zvyklého z domu starat se o bydlení a sama udržovat v domácnosti základní pořádek neustále. Po roce společného soužití můžu říct, že se mi obě věci podařily jen z části.

První dva měsíce po svatbě jsme bydleli u tchánů a pak se přestěhovali do pronajaté staré fary. Domek postavený před I. světovou válkou nás přijal s otevřenou náručí a než se stačilo ukázat, kdo z nás dvou je jaký hospodář, už jsme nebyli dva, ale tři. Po porodu jsem hodně odpočívala a že byl kolem mě neustále nepořádek jsem moc neřešila. Moje běžné domácí práce se scvrkly na navařit, umýt nádobí, vyprat pleny a prádlo. Největší dojem nepořádku určitě vzbuzovalo nádobí v kuchyni. Neměli jsme myčku a mě většinou donutilo ho umýt až zase další vaření, což v praxi znamenalo, že jsem navařila, naobědvala se, věnovala se malé a nádobí zůstalo až do druhého dopoledne. Večer jsem chodila spát s malou kolem deváté a poté, co usnula jsem se nedokázala vyburcovat ještě k večernímu úklidu, ačkoliv ten bývá nejefektivnější z celého dne. 

Bylo to období náročné, hodně jsem odpočívala, nějaký čas věnovala vedení schóličky a také jsem hodně přemýšlela nad tím, co od své domácnosti chci a jak najet na nějaký systém pořádku. Většina lidí má generální úklid v sobotu dopoledne. Mou sobotní starostí byla cesta 50 km do krajského města na přednášky a zkoušky z vysokoškolského studia. Trvalo celý rok než jsem si najela na určitý systém udržování pořádku, který zároveň, nutno podotknout, počítá s roztaženými hračkami. Ty uklízím jen před návštěvou. Současný systém počítá s tím, že všechno uklízím hned - tedy hned umyju nádobí, hned zametu... a nečekám až se mi to nahromadí nebo až nebude zbytí.

Během měsíce bychom se měli stěhovat do domu, který jsme koupili díky hypotéce a mám opravdu respekt z toho, co mě čeká v rámci úklidu. 6+1 podsklepené a s půdním prostorem nebude žádná sranda udržet. Na druhou stranu je to vysněný prostor - pro velkou rodinu, na vesnici, v klidné části, ale blízko centra, s dvorkem tak akorát pro naše potřeby a kdyby se nám náhodou zachtělo po lánu brambor, na pole to daleko také není. Jsem zvědavá nejen na sebe, ale také na manžela. Dům kupujeme ve velmi zanedbaném stavu, přestože není příliš starý. Předchozí majitelé nebyli moc dobří hospodáři, a tak po třiceti letech od kolaudace dům nemá fasádu a paní vařila na plynových kamnech díky bombě. To jsou namátkou jen dva příklady. Věcí, které nejsou dotažené je celá řada a předpokládám, že se jich ještě celá řada vynoří. 

Manžel procházel dům a prohlašoval věty typu ,,Jak tak mohli žít?" a mě napadalo, že je velmi jednoduché sklouznout do stereotypu, přestat bojovat, zlenivět a zvyknout si, že tam nesvítí světlo a jinde se kýve uvolněný schodek a že je to vždycky jen na těch dvou, jak obstojí jako hospodáři. Manžel pochází z prostých poměrů a nevím, jestli si plně uvědomuje, jak moc jeho rodiče pracují. Přijdou z práce, dají si dvacet minut odpočinek u kafe a pozdního oběda a pak nastupují druhou směnu na domě a okolo něj. Manžel přijde z práce a trvá mu dvacet minut jen než přijde ze záchodu a odloží telefon. Nemůžu říct, že by nebyl zvyklý pracovat nebo byl nějaké nemohlo, se spoustou věcí si umí poradit a kolem domu ví o věcech, nad kterými mě nikdy nenapadlo ani přemýšlet. Jen mu schází jedna velká ctnost, kterou vidím na jeho rodičích, a to sebedisciplína. Bude tedy jen na něm, aby dostál svým představám o udržovaném domě bez tatínka, který by ho ráno kopal z postele a bude také na mně, abych velký dům udržela uklizený, tentokrát už bez maminky, která by mi vyházela neposkládanou skříň. Pokud se nám to podaří, bude to vlastně asi ta největší změna v celém přerodu z dětí na dospělé.

Jedna velká výzva všedního života, o které se moc nemluví a zároveň jsou všichni velmi rychle hotoví se zhodnocením vaší domácnosti. Myslím, že jsou na světě daleko důležitější věci než 2x týdně umývat koupelnu a z nepořádku v domácnosti deprese rozhodně nemám, na druhou stranu je moc fajn mít doma uklizeno a nelekat se při neohlášeném zazvonění zvonku. Udržovaná domácnost je určitě jednou ze součástí spokojeného života, tak snad se nám podaří vytvořit pěkné zázemí pro ten náš a našich dětí.